Šediváčkův long 2011 - 1. část

1. února 2011 v 11:59 | Lucka |  závody
Uteklo to hrozně rychle a bylo tu úterý 25.1.2011 - den D. Šediváčkův long 2011 v Deštném v Orlických horách začal a mě nezbylo doufat, že naše příprava s Didou byla dostatečná, abychom tento extrémní závod zvládly. V úterý dopoledne jsem dobalila poslední věci pro sebe, haskounky Kesy s Didou a Idu, kterou jsme vezli ke Zdeňkovým rodičům, kteří jí budou až do neděle hlídat. Zdeněk přišel z práce kolem 15h, rychle si zabalil věci a už se vše nosilo do auta. Kolem půl 5 bylo vše naloženo a my mohli vyrazit. Cestou na Šediváčka jsme se zastavili u Zdeňkových rodičů a předali jim Idu a dál pokračovali směrem do Deštného v Orlických horách. Celou cestu sněžilo. Čím více jsme se blížili do hor, tím více sněhu přibývalo na silnici. "Začíná to pěkně" pomyslela jsem si při pohledu na sněhovou nadílku, která nás čekala po příjezdu k chatě Kristýně.
Martin Brzek, který s Klárou byli u Kristýny už od neděle nám a Zdeňce s Milanem drželi místo. Zdeňka s Milanem už byli také na místě a díky nim jsem byla včas zaprezentovaná. Slavnostní zahájení jsme ovšem nestihli. Ke Kristýně jsme dorazili chvilku po 20h. Zaparkovali jsme na místo vedle Zdeňky a šli se ubytovat. Na pokoji jsme byli společně se Zdeňkou a Milanem, kteří už byli zabydlení a seděli s ostatními mushery v restauraci Kristýny. Po té co jsme se se Zdeňkem ubytovali a nakrmili Kesy s Didou, jsme se přidali k ostatním a probírali nejen nástrahy zítřejší první etapy. Spát jsme šli po půlnoci. Venku stále sněží a na autech už je 10-15 cm nového sněhu.
26.1.2011 - 1. etapa 60 km
Vstali jsme kolem 7 h a šli vyvenčit psy. Kesy s Didou měli z krásného prašanu ohromnou radost. Dida skákala kolem mě a Kesy se v něm hned začala válet. Holky dostali teplou vodu a Dida porci masa a trochu škvarků, měla před sebou dlouhou cestu. Teprve pak jsme se se Zdeňkem nasnídali my a já si začala balit baťoh s povinnou výbavou pro skijöring. Start byl od 11h. První odstartovali velká spřežení, pak my na běžkách, pulka, menší spřežení a na závěr ti, kteří chtěli jet jen turistickou trať a cyklisti. Ano, kromě musherů se psími spřeženími, přijelo i poměrně dost cyklistů na sněžných kolech vedených Honzou Kopkou. My se Zdeňkou startovaly v 11.15. Dida na startu byla natěšená, jen vyběhnout. Před námi vystartovala Zdeňka Dušková s SH Bubákem a my hned za nimi. Jelikož hned po startu následuje kopec sjezdovky, rozhodla jsem se ho vyšlapat po svých a lyže si nasadit až na vrchu. Dida táhla, neboť chtěla za Bubákem a ostatními psy, kteří nás předjížděli. Když jsem byla nahoře, rychle jsem si nazula běžky a vyrazila zaostatními.
Dida táhla krásně. Trať byla projetá skútrem, ale měkká neboť stále ještě chumelila. "Alespoň budu padat do měkkého" napadlo mě, když jsem se řítila z prvního sjezdu. V tu chvíli jsme netušila, jak moc to bude pravda. První pád byl hned při prvním sjezdu, kdy se mi v čerstvém prašanu a úzké cestičce jen od pár spřežení, běžkařů a skútru, špatně brzdilo. Ovšem nebyla jsem jediná, kdo ostrou pravotočivou zatáčku při sjezdu nezvládl a zabrzdil pádem do měkkého prašanu. O kus níže na nás čekal jeden ze dvou potoků. První jsem přešla s lyžemi, na druhý jsem raději sundala lyže. To už nás míjeli i první spřežení. O něco dál nás dojel Milan Petruželka s pulkou ve které měl zapřažené SH Káču s Barčou. Dida se jich držela a tak jsme se postupně prokousávaly tratí. Občas se nám s Didou podařilo Milana předjet, jindy předjel on nás. Nakonec se ukázalo, že většinu tohoto závodu pojedeme s Milanem společně. Stoupali jsme "Bungrovkou" vzhůru, dále k Masaryčce a k první kontrole s čajem, která byla pod Šerlichem. Čaj tam podával Rajčák. Kdo chtěl, mohl si tam dát i rum, ale to jsem si netroufla. Byly jsme s Didou teprve na asi 17,5 km. Následoval první náročný sjezd, kdy jsem byla více na zemi než na běžkách a který jsem nakonec absolvovala po zadku. Pokračovali jsme dále na 20 km k Rampušákovi, který měl stanoviště na KO. Zde byla možnost se vrátit zpět ke Kristýně a jet jen 35 km. S Didou jsme pokračovala dál na spáleniště. Dojely jsme Milana a on mi popisoval trať. Trať závodu mi docela ubíhala. Dida šla dobře a hodně mi pomáhala. Hlavně do kopců. Při dalším prudkém sjezdu, který tvořil úzký koryto nám Milan ujel. Zde na mě padla první krize. Jela jsem v sedu na běžkách nebo přímo po zadku. Konečně jsem byla z úvozu pryč. Minulo nás několik spřežení. Dida byla hodná a čekala než se "vyškrábu" zpět na nohy a vyrazíme v jejich stopách. Konečně jsme sjely lesem na louky, kde byla část urolbované cesty a já mohla bruslit. Vystoupaly jsme s Didou na Pěticestí, kde byla další kontrola s čajem. Tady jsme dojely Milana. Byly jsme na 35 km a ještě 25 km měly před sebou. Následovalo asi 5 km klesání a dalších 5 km stoupání. Pak byla další kontrola a do cíle zbývalo 15 km. Pomalu se začalo stmívat a tak jsme si s Milanem vyndali čelovky. První zádrhel. Byť jsem v ní měla čerstvé baterky, čelovka svítila jako když nesvítí. Osvětlila Didu přede mnou, ale už neosvítila značky po stranách. Jela jsem proto značně pomalu, protože jsem v nejasném světle nedokázala odhadnout terén. Milan se mi začal vzdalovat až nám ujel. U zámečku, kde byla další kontrola s čajem a do cíle už zbývalo jen asi 5 km, na mě padl strach. Čelovka moc nesvítila a já poprvé odbočila špatně. Naštěstí jsem si to po pár metrech uvědomila, vrátila jsem se ke značce, kterou jsem přehlédla a pokračovala na trati. Trať vedla lesem a já s Didou jela pomalu i když ona by běžela rychleji. Konečně jsme dojely 2 spřežení. Bohužel to bylo spíše za trest. První spřežení jelo se 4 psy a svítilo na cestu sobě i spřežení, které jelo za ním, neboť druhé spřežení o 10 psech nemělo čelovku. První spřežení se zastavilo, dotázalo se druhého zda je vše O.K., rozjelo se, chvíli na to i druhé spřežení a my s Didou mohly jet za nimi. Sotva jsme se rozjely, už obě spřežení před námi stály. To se opakovalo asi každých 5 m. Dida nechápala, proč když se rozeběhne, musí zase zastavit. Asi 4x jsem zkusila spřežení před sebou předjet. Bohužel německý musher nás nechal dojet do poloviny svého 10spřežení a rozjel se. Takže jsem se musela zařadit zase za něj. Prostě mi nedovolil předjet ho i když byl značně pomalejší než já s Didou. Při představě, že takhle pojedeme až do cíle, jsem začala být pěkně vzteklá. Naštěstí nás dojela další 3 spřežení a předjela mě. Mezi nimi byla i Bára Boudová, která se snažila tohot německého mushera bez čelovky, který nás všechny brzdil předjet. Když ani ji na potřetí nepustil předjet, donutila ho zastavit a předjela ho. Využili toho další spřežení a já mezi nimi. Předjeli jsme i prvního mushera z této dvojice a dál jsme už jeli každý svým tempem. Dida pookřála a já také začala být klidnější. Konečně přišel výjezd z lesa na louku a závěrečný sjezd sjezdovkou do cíle. Cílem jsem projela vyčerpaná fyzicky i psychicky. V ten moment jsem byla rozhodnutá, že do druhé etapy nenastoupím. Dida na rozdíl ode mě byla veselá a vůbec na ní nebylo vidět, že má v nohách 60 km. Zdeněk, který na nás čekal v cíli ji odvedl k autu, kde čekala Kesy a postaral se o ní. Já se rozklepala zimou a vyčerpáním a šla se rychle do Kristýny obléci. Bylo mi hrozně a tak jsem se najedla a šla si lehnout. Zaspala jsem tak i musher meeting na druhý den. Trochu jsem pookřála, ale stejně to nebylo ono a tak holky šel vyvenčit Zdeněk a já šla opět spát.
Zdeněk, měl během našeho pobytu na trati na starost Kesy a Tinu s Pipi od Zdeňky a Milana, které nezávodily. A tak se nenudil. Nejdříve šel s Kesy a Tinou na procházku. Holky byly spolu v pohodě. S Pipi pak Zdeněk vyrazil asi na 25 km výlet na běžkách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petra Vovsova Petra Vovsova | 5. února 2011 v 21:40 | Reagovat

Jestli to budes psat jako Francii, tak te prerazim:-):-P

2 wario wario | Web | 28. dubna 2011 v 21:15 | Reagovat

pěkný článek, no vybité baterky to je prevít.příště snad čelovka bude fungovat bez problému

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama