Srpen 2010

Francie - Trophée des Montagnes 2010 - část 2

31. srpna 2010 v 0:33 | Lucka |  závody

7.8.2010 sobota Ráno mě i ostatní zbudila Pipi, která už chtěla jít ven. Zdeňka vstala a odvedla oba své psy na stake out. Nedalo mi to a vstala jsem také, holky šly ven ochotně. Romča s Honzikem ještě chvíli polehávali, ale nakonec vstali i oni, aby vyvenčili Lentilku a Snickyho. Venku bylo chladno. Místo, kde jsmestáníparkovali bylo ještě ve stínu okolních vrcholů hor a Zdenčin táta, který již byl také vzhůru, odhadoval teplotu na 5 stupňů nad nulou. Naštěstí, jak se postupně mezi vrcholi dostávaly paprsky slunce, vzduch se oteploval a nakonec jsme mohli sundat bundy a kalhoty vyměnit za kraťasy. Ale to bylo až kolem poledního. Po snídani jsme se s Romčou šly podívat po zdejších krámcích. V suvenýrech jsem Idě koupila plyšového huskyho se šálou. Když jsme se vrátili, akorát kolem procházel veterinář Michael se svými pomocníky a kontroloval psy.

Po chvíli došel k našemu "stání". V ruce měl čtečku, aby zkontroloval správnojá a holkyst čipů na psech. Já měla na závod nahlášenou pouze Didu, ale chtěla jsem na některou kratší etapu vzít i Kesy a tak jsem jí dodatečně nahlásila. Nebyl s tím problém. Veterinář si poznamenal její údaje, zkontroloval pas a čip a já tak mohla na některou z etap místo Didy vzít Kesy. Skvělé. Když jsme měli všichni zkontrolované psy, dostali jsme od veterináře potvrzení a s ním jsme se mohli jít zaprezentovat. Šli jsme tam společně se Zdeňkou a Honzou. Po prezentaci jsOzme měli až do večera volno. Děti startovaly až v půl šesté a my až ve 20 h. Jelikož psi začali na stake outu dělat lumpárny, zláště Pipi, rozhodli jsme se vzít hafany na procházku. Šli jsme všichni (já, Zdeňka, její táta, Romča, Honza a naše 6ti člená smečka) a prošli si tak část večerní etapy.

Po návratu z procházky jsme si já a Zdeňka s tátou sbalili pár věcí a spmezistaniceolečně s Honzou Burianem a jeho rodinou jsme vyrazili ke stanici lanovky. Kesy s Didou šly se mnou, stejně jako Pipi, Bubák a Burianovic Dora s Plutem. Po zakoupení jízdenky, jsme došli k vedlejší stanici lanovky a postupně nastoupili do kabinek.

Vyjeli jsme na L´Alpette (2050 m n m). Nejdříve jela Zdeňka s tátou a s Bubákem a Pipi, pak jsem jela já s holkama a Honzíkem a nakonec jel Honza se zbytkem své rodiny. Na konečné lanovky jsme si udělali pár fotek a čekali až pojede lanovka tzv. tramvaj na další vrchol Dome des PetitestramvajRousses (2810 m n m). Tato lanovka je pro 160 os. Když jsem se snažila zapozovat s holkama před jezírkem během čekání na "tramvaj", Dida se mi vyvlíkla z obojku a odběhla. Pár vteřin stála asi metr až dva ode mně na volno. Naštěstí se zrovna nikde nic zajímavého nemihlo a tak se mi jí podařilo bez problémů přivolat a nasadit jí znovu obojek. Možná i díky tomu, že Kesy jsem měla stDome des Petites roussesále na vodítku, Dida se od nás moc nevzdálila. Pár šedivých vlasů mi během těch vteřin přibylo. Ještě, že se tam poblíž neobjevil svišť, jehož pískání jsme občas na horských loukách slyšeli a někteří šťastlivci ho i zahlédli. (Já mezi nimi nebyla ;o() Do odjezdu lanovky zbývalo ještě asi 10 min. Kabina lanovky byla opravdu velká. Kesy

s Didou, do ní stejně jako ostatní psi nastoupily bez problémů a po doledovcové jezírkobu několika minutové cesty vzhůru, byly klidné. Kesy už lanovkou jela několikrát a to i při minulé Montaně před 8 lety. Pro Didu to byla nová zkušenost, ale když viděla, že Kesy to zvládá bez problémů, tak i ona byla klidná. Kochali jsme se výhledem z lanovky. Byplyšák pro Idu na výletěli jsme opravdu ve značné výšce. Zavěrečné drcnutí a byli jsme na místě. Hurá ven. Počasí nám přálo a tak se nám naskytla úžasná panoramata okolních vrcholů. Na některých byl ještě sníh. Dokonce i zde bylo několik sněhových polí a to se moc líbilo

holkám. A nejen jim. Dida ho začala lízat a Kesy se v něm vyválela. Když jsem si s ostatními pořídila dostatek fotek, vydala se naše skupinka po cestě na průzkum okolí. Po cestě jsme slezli do menšího údolí, kde bylo několik ledovcových jezírek a u některých byla sněhová pole. Mezi kamením,ledové polekvetli zvonky a pár další skalniček. To vše doprovázely vrcholky okolních hor, slunce a modrá obloha bez mráčků.

Nedaleko jezírka jsme si na chvíli sedli, abychom si užili tu nádheru. Zdeňka s tátou se pomalu vrátili zpět k lanovce a já s Buriany obešla ledovcové jezírko. TrocKesy a Didahu jsem trnula hrůzou při překonání sněhového pole, protože končilo pode mnou vodní hladinou. Holky se držely vyšlapané cestičky a tak jsme to všichni zvládli bez úhony. Pomalu jsme se i my vrátili ke stanici lanovky sjeli zpět dolů do Oz. Bylo asi půl 4 když jsme se vrátili. Kesy s Didou jsem dala k ostatním na stake out. Blížilna sněhuse start dětské kategorie v které startoval Honza Burian a tak jsme mu šli fandit. V půl 6 to vypuklo. Nejdříve běžely děti do 6 let a pak děti od 7 do 14 let. Honzík běžel v kategorii starších a měl tam silné soupeře. Honzík se držel a doběhl ve své kategorii jako druhý. Po dokončení dětské kategorie jsme měli meeting. O trati jsme se toho moc nedozvěděli. Nikdo z českého týmu neuměl francouzky a organizátoři zase neuměli moc anglicky či německy. Čas se posunul a start první etapy ve 20 h se ryclanovkahle blížil. Já, Zdeňka a Honza jsme se šli převléci a rozklusat. Zdeňka při rozklusání potkala známou ze Šediváčku - Uršulu, která je z Německa a dala se s ní do řeči. Kesy jsem dala do boudičky a vzala si Didu. Počkala na Zdeňku, která si vzala Bubáka a společně jsme šly na start, který byl uprostřed Oz. Zdenčin táta si vzal Pipi a šel na opačnou stranu, aby nejančila.

Francie - Trophée des Montagnes 2010 - část 1

23. srpna 2010 v 21:42 | Lucka |  závody
Zdeňka a její táta
Letos se opět konal ve Francii etapový závod v canicrossu. Už někdy na jaře jsme se se Zdeňkou Duškovou rozhodly, že pojedeme a přihlásily jsme se. Kromě nás se přihlásilo i pár dalších čechů jako např. Honza Bielik s mamčou Romanou. Čas plynul a termín závodu, který se konal ve dnech 7.8.-15.8.2010 se blížil. Seznam věcí, které budu potřebovat sebou se zdárně rozrůstal. A bylo to tu. Tašky a krabice s věcmi pro mě a psy byly sbalené a připravené na chodbě. Bylo čtvrteční dopoledne a já čekala, až mě vyzvedne Zdeňka Dušková, která jela se svým tátou a haskouny Bubu a Pippi. Já jsem si sebou do Francii vzala KesIda a Kesyy, které je už 12 let a byla se mnou na Trophé des Montana, která se běžela v roce 2002 a dvouletou hrobnici Didu, pro kterou akce tohoto rozsahu byla premierou. Čekalo nás ujet 1100 km do městečka OZ nedaleko Grenoblu. Zdeňka s tátou přijeli asi v půl 11 a během hodiny jsme měli naložené moje věci v autě. Zdeňka mezitím vyvenčila Pipi s Bubákem. A já Kesy s Didou ukázala jejich nové bydlení pro několik příštích dnů. Byla to krásná boudička v karavanu, kam se dalo vlézt jak ze vnitř karavanu tak zvenčí. V boudičce byla sláma a Dida s Kesy si tam vlezly bez problémů a koukali přes mřížku dvířek ven. Stejnou boudičku měl i Bubák s Pipi. Museli jsme ještě počkat, až se Zdeněk vrátí z práce, aby mohl pohlídat Idu, která s ním zůstala doma.
Kolem 12 h přijel a nastalo loučení. Ida stála u boudičky a koukala na Kesy s Didou, kterým mávala. Poslední pusa a ahoj aHonza, Lentila a Snickyhurá vstříc dobrodružství. Vyrazili jsme na cestu. Zdeňka zavolala Romaně Bielikové, která měla jet s námi v závěsu, že už vyrážíme a že se sejdeme v Rozvadově u McDonalda. Romča s Honzou a jejich alaskánky Snickrem a Lentilkou tam dorazili chvíli po nás.Vyvenčili jsme pejsky, dali si nějaký sendvič a kolem 15h projeli hranicemi. V Německu jsme jeli pod dálnici směr Nümberg, Heilbron, Krisrühe, Baden-Baden. Zhruba po 3 hodinách jsme zastavovali na odpočívadlech či parkovištích u benzinek, abychom vyvenčili psy. Všichni cestu zvládali dobře. Asi 25 km před Německo-Švýcarskými hranicemi jsme zaparkovali na velkém parkovišti, kde bylo všude spoustu zeleně.
Vyvenčili jsme hafany, nakrnoční siestamili a šli spát. Zdenčin táta se uložil ke spaní v autě, Romča s Honzíkem se uvelebili taktéž v autě přesto, že jsme jim nabízeli spaní v karavanu.
U Zdeňky v karavanu jsem spala jen já a Zdeňka. Pipi s Bubákem se uvelebili na posteli vedle Zdeňky a Kesy s Didou spokojeně spaly v boudičce pod mou postelí.

V pátek ráno jsme se zbudily kolem 7h a šly se Zdeňkou vyvenčit hafíky. Romana s Honzou už byli také vzhůru a přidali se k nám. Kesy s Didou mě táhly a já litovala, že jsem si neRomana s Honzouvzala pás a mám je jen na vodítku na rozdvojce. Cesta z parkoviště vedla lesem na místní cyklostezku, která vedla podél řeky. Byl krásný den. Po procházce jsme se postarali o psy a teprve potom o naší snídani. Čaj už byl připravený od táty Zdeňky.A tak jsem přidala perník, který jsem upekla den před odjezdem. Po snídani kolem 8h jsme vše zabali,
psi dali zpět do boudiček a vyrazili společně s Romanou směr Basel. Na Německo-Švýcarských hranicích nás nikdo nekonŠvýcarskotroloval. Pouze švýcarský celník zkontroloval zda máme dálniční známku a upozornil nás, že musíme mít známku i na karavan. Zdeňka jí tedy koupila a dle instrukcí ji nalepila na přední okno karavanu. U Romči to proběhlo bez potíží a tak jsme mohli opět pokračovat v cestě. Švýcarsko jsme projeli docela rychle. Užívali jsme si pohledu na okolní krajinu o který bychom byli ochuzeni pokud bychom v noci pokračovali. 
Kousek za hranicemi nás navigace podle které jsme jeli, svedla z dálnice do města Biel Bienne a provedla nás přes jeho centrum, dál kolem jezera do jednoho z mnoha tunelů, kterými jsme ve Švýcarsku projížděli, zKesy a Dida ve Švýcarskupět na dálnici. Řídila zrovna Zdeňka, její táta jel s Romanou, kterou zlobila v autě převodovka, ale v úzkých uličkách města si s karavanem poradila bravurně. Jeli jsme směrem na Lausanne a Ženevu. Pouze s odpočívadli na venčení to bylo horší. Kolem 11h jsme zastavili na benzince kousek od Lausane. Kesy s Didou neodolaly výhledům na kopce a opřely se o zídku, aby lépe viděli. Nasvačili jsme se a pokračovali dál. Když jsem se zbudila, byli jsme na hranici s Francií.
Nikdo si nás zde nevšímal a ani nekontroloval naše či psí doklady. Zamířili přes Annecy a Grenoble do našeho prvního horského střediska OZ. Krajina za okny se změnilauž se blížíme. Provázely nás skalnaté hřebeny hor.
Byly vyšší než ve Švýcarsku a my začali stoupat. Aby ne. Horské středisko OZ v kterém se v sobotu běžela první etapa bylo v nadmořské výšce 1350 m. Do Oz jsme dorazili kolm půl 4 odpoledne. Našli jsme si místo na parkování tak, aby vedle karavanu mohla být se svým autem Romča. Natáhli stake outy podél aut na trochu trávy a vyvenčili. Po zabydlení se, jsem se šlas Kesy a Didou projít společně se Zdeňkou, jejím tátou a Pipi s Bubákem. Stále krásně svítilo slunce a vrcholky okolních hor byly vidět daleko daleko. Na některých vrcholcích byl vidět sníh.
Asi po hodině jsme se vrátili. Holky jsem dala k Pipi a Bubákovi na stake out. Didu jsem musela prohodit s Kesy, protože stále provokovala Bubáka k "nepravostem" a Pipi se to moc nelíbilo. Romana s Honzou rozložili mezi auty židličky a stoleček a užívali si zvláštní atmosféru místa a toho, co nás asi čeká. Jak pomalu zapadalo slunce za protější vrcholy, vzduch se značně ochlazoval. Trochu mě to vyděsilo, neboť moc teplých věcí jsem sebou neměla, ale nakonec se ukázalo, že to stačí. ;o) Navečer ještě dorazila Karolína se Šimonem, kteří zaparkovali vedle Romči a Honza Burian s Luckou a jejich kluky Honzíkem a Pepou, kteří zaparkovali vedle nás. Kromě nás do FraOZnci na Montanu dorazilo ještě pár dalších čechů, kteří parkovali na parkovišti o kus dál (Jirka Suchý s Lindou a synem, Vlasta Keltner s Jiřinou, Nikola Marešová s přítelem, Michal Šefrna, Adam Krátky a Kamila Lišková, Václava Kuříková, Jakub Jurčaga, Ženíšci a Roman Čermák).Nejvíce závodníků bylo samozřejmě z Francie, ale také Belgie, Německa, Velké Británie a možná i nějakých dalších států. Večer se sedělo a povídalo asi do půl 12. Zdenčin táta šel místo do karavanu spát do auta a k nám šla spát Romča s Honzou, neboť v okolí auta nebyl prostor na postavení stanu. Kesy s Didou spokojeně zalezly do boudičky a spaly celou noc stejně jako Pipi s Bubákem. I my usnuli rychle a už jsme se těšili, co nám zítřek přinese zajímavého.