Točník II aneb výlet s Croozry

27. července 2009 v 0:20 | Lucka |  výlety
V úterý 21.7.2009 jsme se po 10 h opět sešli na parkovišti pod hradem Točníkem. A kdo vlastně? Já s Idou a haskounkami Kesy a Didou, Romana Bieliková s Andrejkou a malamutem Yettim za doprovodu Honzy a jeho alaskanky Lentilky. Tentokrát se k nám přidala i Iveta s Martínkem a svou fenkou malamuta Arinkou. Jak je vidět, Podbořanský mid ji neodradil od dalšího společného dobrodružství. A nás s Romanou neodradil náš první společný výlet s Croozry pod hradem Točníkem, který byl naším společným tréninkem před Podbořanským midem.
Ráno jsem opět trochu nestíhala a tak jsem na místo srazu dojela se čtvrthodinovým zpožděním. A to mám na Točník nejblíže. Romana s Ivetou už měly složené vozíky a tak jsem rychle vybalila ten svůj. Stejně se nám podařilo vyrazit až v 11h. Cestu tentokrát vybral Honzík. Společně jsme vyrazili po žluté či zelené (vedly tam obě) do vesničky Březová. Ida ve vozíčku vypadala spokojeně, hrála si tam s chrastítkem, které se naučila zapínat, aby hrálo. Dida táhla jak divá a Kesy šla vedle ní. Sice netáhla, ale také ji nijak nebrzdila. Před námi šla Romča s Andrejkou taktéž ve vozíku a snažila se trochu zbrzdit Yettyho, který se rozhodl dohnat Ivetinu Arinku, kráčející vedle vozíku s Martínkem. Mezi námi chodil Honza s Lentilkou a většinu cesty dokumentoval.
Přešli jsme můstek v Březové, kde jsme v potoce nechali zchladit psy. Přes louku jsme obešli Točník z druhé strany a pokračovali dále na Kublov. Cesta vedla chvíli po silnici, z ní jsme sešli na cyklostezku a vlezli do lesa. Lesem jsme šli skoro celou cestu až do Kublova a libovali jsme si, jakou pěknou cestu nám to Honzík vybral.Byla dost široká pro vozíčky a tak se nám i pejskům krásně šlapalo. V jednom stinném místě jsme si udělali menší pauzu, bylo tak kolem 13h a hlad už se začal ozývat nejen u dětí.
Přebalila jsem Idu a šla jsem si s ní sednout k Romaně a Honzovi, abych jí dala ovocnou přesnídávku. Asi při druhé lžičce najednou Romana zavolala "Hele, Dida je na volno". Opravdu, po cestě šla Dida. Naštěstí zamířila k zaparkovaným vozíčků, kde už stála pohotová Romana a odchytla jí. Dida s Kesy byly uvázané u nedalekého stromu a občas si štěkly, že chtějí ke mě. Didě se povedlo vyvléknout z postroje a ... Naštěstí se nerozeběhla opačným směrem, ale šla za paničkou. Ten kámen, který mi spadl ze srdce, když jí Romana chytla, musel být slyšet široko daleko.
Asi po půlhodinové pauze jsme pokračovali dál na Kublov.
Došli jsme na rozcestí, Honza chvíli studoval cestu v mapě a pak zavelel, že půjdeme doleva. Ida začala poplakávat. Dala jsem jí sušenku pro děti, kterou mi podala Romana. Jelikož byla větší Idě se dobře držela v ruce. Nejdříve si Ida sušenku chvíli prohlížela, pak si ji dala do pusy a bylo po pláči. Když jsem ji zkontrolovala o pár metrů dál, Ida spala a v ruce si držela zbytek sušenky.
V Kublově jsme objevili malý obchůdek, vedle kterého byl oplocený pomník s lavičkou a stinnou uličkou mezi zdí domu a plotem. K plotu jsme přivázali psy, aby si ve stínu odpočinuli. Hurá do krámku doplnit zásoby. Bylo teplo a hlavně tekutiny nám rychle docházely. Sedli jsme si se svými doplněnými zásobami a hlavně výbornou kopečkovou zmrzlinou na lavičku a povídali se. Před námi byla cesta přes Tiché údolí zpět na Točník. Nakrmila jsem Idu, která z vozíčku pozorovala hrající si Didu s Arinkou. Kesy holky bedlivě sledovala, zda nedělají nějaké lumpárny a občas koukla i na hrající si Idu. Yettík si hlídal hlavně jídlo, co kdyby náhodou někomu něco upadlo a Lentilka odpočívala.
Asi o hodinu později jsme vše uklidili a vyrazili jsme pod Honzíkovým vedením zpět tentokrát po žluté značce, kterou jsme chvíli hledali. Zeptala jsem se tedy jedné paní na návsi a brzo jsme pokračovali správným směrem.
Dida táhla teplo neteplo, ani v rybníce se moc nesmočila. Jen se tam napila. Kesy šla svým tempem vedle Didy. I ostatní psi byli v dobré formě, odpočinek ve stínu všem prospěl.
Cesta pokračovala přes louku, kde byla ohrada se 2 koni a hříbětem. Romana v předtuše Yettíkova loveckého pudu o vše větší než je on, předala vozík s Andrejkou Honzíkovi. Yetty ji táhl k ohradě, ale Romana zvítězila a tak musel jít tam, kam šla ona. Martínek šel kus cesty s námi po svých. Dokonce jednu chvíli běžel držící se Honzy s Arinkou na pase. Na své 3 roky toho za ten den došel dost. Když už nemohl nebo se mu nechtělo, máma Iveta zastavila své třístopé vozidlo, on si do něj vlezl a během chvlíle usnul. Tomu říkám život.
Kolem koní jsem s holkami prošla bez úhony. Dida se o koně nezajímala vůbec. Ji více zajímal vzdalující zbytek smečky neboť já jsem ji zdržovala focením. Kesy se po koních podívala letmým zájmem a pokračovala dál. Vlezli jsme opět do lesa. Cesta se změnila na úzkou pěšinku. S vozíčky jsme drncali přes kořeny a kameny a já byla vděčná Zdeňkovi, že Idě na vozíku udělal odpružení. Najednou cesta mizela v houštinách. Iveta s Honzou, kteří šli před námi zmizeli z dohledu. "To nevypadalo dobře. Za tím bude nějaký zádrhel" napadlo mě. Také ano. Honza s Ivetou stáli pod skálou na které byla sotva znatelná pěšinka mezi kořeny a kameny. Pro vozíky naprosto nesjízdné. Jediná možnost byla je přenést. Převýšení cca 2-2,5m.
Iveta převedla přes skalisko Martínka s Andrejkou a Honza jí přenesl vozíček. Na řadě jsem byla já. Dida s Kesy se chtěly jít koupat do vody, která tekla na druhé straně cesty. Jenže to by znamenalo, že se určitě zamotáme s vodítky do některého ze stromů, kterých tam nebylo málo. Nedalo se nic dělat, musela jsem je okřiknout. Koukaly na mě trochu nechápavě, když jindy jim v koupání nebráním spíše je k němu pobízím. Vyndala jsem Idu s vozíčku a čekala až ho Honzík přenese. Romana mu s ním pomohla ze shora. Kameny byly slizké, bahno kluzké. Měla jsem strach, jak to s Idou a holkami zvládneme. Nakonec Idu přenesla Romana a já převedla holky. Nakonec Honza s Romanou přenesli poslední vozík, převedli Yettyho a Lentilku a mohli jsme pokračovat. Bohužel tohle nebyl jediný nepříjemný úsek v Údolí Ticha. Cesta zpět nepřicházela v úvahu. To, co jsme právě pracně zdolali, by bylo v případě sestupu ještě náročnější. Museli jsme pokračovat. Z jedné strany byla nad námi stráň, z druhé potok. To vše pěkně zarostlé.
Občas se nám žlutá značka ztrácela z dohledu. Jednou či dvakrát jsme šli přímo potokem, neboť žádná lávka tam nebyla, jednou jsme vozíčky s dětmi přenášeli přes koryto potoka. Jen s obavami jsme očekávali, jaké nástrahy nás ještě čekají za další zatáčkou? Společnými silami jsme zvládli úzké pěšinky nad potokem a jiná úskalí. Byla jsem ráda, že nás je tolik, protože jít v jednom, tak s vozíčkem by byla nulová šance toto údolí projít. Jinak to bylo moc krásné údolí, pokud by ho šel člověk jen na lehko bez vozíčku.

Iveta, která šla první náhle vítězoslavně zvolala "Jsme na cestě". Ano došly jsme na cestu po které jsme dopoledne vyrazili. Tehdy jsme šli po zelné, nyní jsme se vraceli po žluté. Na Točník nám zbývalo už jen pár km a to po cestě po které jsme šli ráno. Hned nám bylo veseleji. Andrejce se vozíčku už nelíbilo a chtěla jít sama. Po chvíli ji vzal Honza na ramena, ale ani to se jí nelíbilo. Nakonec zvítězila Romana, která ji nesla v náruči. Do toho začala plakat i Ida. Přeci jen byl čas dalšího krmení. Dala jsem jí tedy sušenku od Romany. Kupodivu to zabralo a Ida jí začala žužlat (zatím ještě nemá žádný zuby). Po několika km se na obzoru objevil Točník. Psi vytušili, že už se jde domu a táhli, jako by nikde nebyli. I Kesy přidala do kroku a Dida táhla stále stejně jako když jsme ráno vyrazili. Prošli jsme opět Březovou, kde se Kesy s Didou napily. Arinka se rozhodla vykoupat a moc nechybělo a koupala se s ní i Iveta. Teď už to byl na Točník jen kousek.
Kolem 20h jsme byli u cíle. Zastavili jsme se ještě ve Dřeváku (oblíbené občerstvení závodů na Točníku) na limču a langoše. Těm jsme s Honzíkem neodolali.Kesy s Didou jsem uvázala u zábradlí. Svou přítomností vyplašily slepici, která byla schovaná v houští kousek od nich. Lentilka se uvelebila na studni, která byla zakrytá betonovou deskou a Yetty ležel na zemi pod ní. Arinka odpočívala o kousek dál. Děti dostaly najíst a byly hodné. Pak už nezbylo než všechno zabalit zpět do aut, rozloučit se a hurá domu. Tam jsem dorazila něco po 21h. Dala holkám večeři. Kesy s Didou s radostí zalezly do svých boudiček. Pak už zbývalo jen vykoupat a nakrmit Idu a hurá spát. Další zajímavý den byl za námi. Celkem jsme ušli asi 20 km.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LusyW LusyW | E-mail | Web | 28. července 2009 v 15:46 | Reagovat

Hlásím se dobrovolně jako jezdec v kočárku. A slibuju, že ani nebudu brečet :)

2 Ríša, Pavla a holky Ríša, Pavla a holky | 28. července 2009 v 21:59 | Reagovat

Ahoj, tak jsem si přečetla tvoje vyprávění, moc hezký. Já už se zase musím pustit do našich stránek, ale nějak mi zvěřinec přerůstá přes hlavu. Piš dál, s Idou (hlavně až začne běhat) a psíkama budeš mít zážitků na rozdávání.

3 Kyselka Kyselka | 28. července 2009 v 22:15 | Reagovat

Těch zážitků je už teď dost, jen je nestíhám hodit na papír resp. do PC ;o)

4 Honza Honza | Web | 29. července 2009 v 16:10 | Reagovat

Mám už další trasy...jen co se vrátím ze soustředění. Fakt je s váma sranda.

5 Romana Romana | 29. července 2009 v 17:36 | Reagovat

Tento výlet bych označila za TOP KASKADÉR.Jak ses plížila s maličkou v náručí podél stěn skal...byl úctihodný výkon.Myslím,že Údolí Ticha naším průvodem ohluchlo.Děti,pejsci,my spokojení,vynikající zmrzka,co víc si můžem přát?? Ahoj na další výpravě..

6 Kyselka Kyselka | 30. července 2009 v 11:21 | Reagovat

To plížení mi ani nepřipomínej, ještě teď mi z toho naskakuje kůže. Asi proto se to jmenuje Údolí Ticha. Už se těšíme na další tůry.

7 PéťaD. PéťaD. | 31. července 2009 v 22:43 | Reagovat

Paradni dobrodruzstvi:) Koukam, ze vas uz od Podboran zacaly svrbet nozky, tak brzy navidenou v Jizerkach.

8 Hrobnice Hrobnice | 3. srpna 2009 v 23:40 | Reagovat

...jé, jak já vám tu mateřskou závidím. Taky bych si takhle s váma vejletovala uprostřed týdne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama