Podbořanský dogtrek - 2.díl

30. června 2009 v 12:09 | Lucka |  dogtreking
Po dvou hodinách jsme byly na 16,5km Jesenické křižovatce, kde byl motorest a kde jsme si daly s holkami menší pauzu.
Přebalila jsem Idu v poněkud polních podmínkách, ale zvládla jsem to. Ida se tomu chechtala. Nakrmila jsem ji, sebe a i Dida dostala za odměnu kousek bagety. Po celou dobu pauzy dováděla s Katčiným Gulitem jakoby ani neušla 16 km. Po chvíli Zeťourci a spol pokračovali v cestě a nás došla Petra s Edwardem, Wulfikem a Luckou s Kittuk. Andy zkoušela maminčiny nervy neboť začala plakat. Romana jí dala k Martínkovi do vozíčku. Chvíli byla Andy hodná a zkoumala Martinovi hračky, kterých tam měl spoustu. Po chvíli se jí tam přestalo líbit a chtěla zpět do svého vozíčku. Jenže i tam plakala a dostala své první lízátko. Úžasná věc, hned jí začala zkoumat a přestala plakat. Ida si ve vozíčku hrála se svými chrastítky a i Martínek byl připraven vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Vyrazily jsme s holkami dál.
Cesta vedla lesem a terén se trochu ztížil.
Už to nebyly asfaltové či panelové cesty, ale měkká lesní cesta plná kořenů, která přešla do pole a pak zpět do lesa, kde jsme zdolávaly i menší polomy. Byla jsem ráda, že Croozer má odpružení. Ida přes všechno to drncání a hopsání spala. Kontrolovala jsem jí často a když zrovna nespala, tak se na mě smála. A právě v tomto obtížném terénu naše tempo trochu zvolnilo. I Dida místy tolik netáhlaa chvílemi šla za vozíčkem. Ovšem do kopců mi s ním hodně pomohla. Je to výborný tahoun. Petra a spol nás po chvíli došly a následně i předešly. Naše cesty se ovšem setkaly u obrovské louže přes celou cestu. Čekali tam na nás neboť chtěli vidět, jak tuto překážku s vozíčky a psy zvládneme. Zvláště Lucka Wegnerová byla nadšená a s foťákem v ruce čekala na zajímavé úlovky. Prvním odvážlivcem byla Iveta. Zvládla to bez "ztráty kytičky". Následovala ji Romana. Lentilka byla louží nadšená a táhla Romanu do prostřed louže. Naštěstí Romana byla silnější a břehu se nevzdala. Na druhé straně si jen zhluboka oddechla. Na řadě jsem byla já. Na rozdíl od holek jsem měla Didu na krátkém vodítku a pravděpodobnost, že mě stáhne za sebou do louže tak byla větší. Didě se louže moc líbila a začala mě tam táhnout. Já byla s vozíčkem na svahu a přetahovala se s Didou. Chvílemi jsem viděla svou novou tenisku pořádně vymáchanou v bahně. Naštěstí Dida je moje šikulka, nechala se přemluvit a vylezla zpět na břeh. Společně jsme tuto nástrahu zvládly. Hned jsem zkontrolovala Idu, co tomuto adrenalinu říká. Nic spala jak dudek. Lucka vše zdokumentovala a mohlo se jít dál.
Cesta stoupala do kopce a v něm nám opět trojice vedená Petrou utekla. Došly jsme na rozcestí a daly se doleva. Ušly jsme pěkný kus cesty, když jsme s Romanou znejistily. Už dlouho jsme žádnou zelenou neviděly. Iveta dala na Vendulku, která jí krásně táhla. Tahle cesta byla hezčí, ale špatná.
Nedalo se nic dělat, museli jsem se vrátit a vydat se cestou obtížnější. Konečně jsme viděly zelenou značku. Horší cesta přešla v hezčí a my se ocitly na mostíku u altánku. Udělaly jsme si tam s holkami nějaké fotky a vydaly se dál po krásné asfaltce. Když jsme opět dlouho neviděly zelenou, rozhodly jsme se vrátit. Došly nás další midařky, které taktéž chybně odbočily.
"To není možné, někde tu musí být" mudrovaly jsme. Nakonec jsme jí uviděly. Vedla přímo k altánu a výš. Cestou pro naše vozíčky neschůdnou. Midařky se s námi rozloučily a vyrazily po zelené. "Co dál?" radily jsme se. Koukly jsme tedy do mapy, abychom zjistily jaké další možnosti máme. Rozhodly jsme se zkusit kopec obejít a dostat se na zelenou jinudy. Vydaly jsme se po krásné asfaltce, ta se ale po chvíli ukázala jako slepá. Nezbylo nám než se vrátit zpět k altánku. Tam se na nás usmálo štěstí v podobě dvou trempů a jejich černého pejska, kteří právě odpočívali v altánku. Romana se za nimi vydala s mapou na výzvědy. Starší z nich se nám nabídl, že nám pomohou přenést vozíky tímhle obtížným terénem. Uvázala jsem tedy Didu ke stromu, Idu jsem nechala ve vozíčku u Romany a Ivety nahlídání a vyrazila jsem na průzkum terénu. Vyšplhala jsem se do prudkého kopce a zjistila jsem, že dál zelená vede po vrstevnici. "Tak to by snad šlo" pomyslela jsem si a vrátila jsem se zpět k ostatním. Romana s trempem mi ukázali možnosti na mapě. Bylo rozhodnuto. Chlapy nám přenesou vozíčky, my děti a psy.
Nejdříve šla Iveta, která za ruku vedla Martínka. Za ní starší z trempů nesl její vozíček. Sešla jsem dolu, vzala si Idu a šla za Ivetou na vrchol. Mladší nesl náš vozíček.
Didě, která byla stále uvázaná u stromu, neboť jsem si netroufla v tom nepřístupném terénu mít u pásu ji a nést Idu, se to vůbec nelíbilo. Bála se, abych na ní nezapomněla a tak štěkala jak na lesy. Došla jsem k Ivetě. Počkala na vozíček do kterého jsem hned dala Idu, docela se do toho kopce pronesla. Přeci jen už váží 7,5kg. A šla si pro Didu. Nemusela jsem jít však daleko. Romana jí vedla společně s Lentilkou a Andrejkou. Konečně byly všechny 3 vozíčky s dětmi i psy nahoře. Poděkovaly jsme laskavým pánům a pokračovaly dál. Bez nich bychom tento úsek asi nezvládly nebo s podstatně většími problémy. Ještě jednou díky vám páni trempaři.
Cesta pokračovala po vrstevnici nejdříve jen pěšinkou v trávě, která přešla do cesty a napojila se na silnici. Blížily jsme se k Petrohradu. Telefonovala jsem zrovna se Zdeňkem, který s Janou a Tondou už Petrohrad opustili a vyrazili k cíli.
Škoda mohli jsme se všichni sejít v pizzerii nebýt toho našeho bloudění u altánu. Došly jsme tedy k rozcestníku, zde ostatní midaři pokračovali po červnené na zříceninu a dál do Petrohradu. Nám tento úsek cesty Roman odpustil neboť pro vozíčky by nebyl sjízdný a tak jsme mohly po červené pokračovat přímo kolem léčebny přes Petrohrad na železniční zastávku a dál do Kryr a do Podbořan.
Na železniční zastávce v Petrohradě jsme daly menší pauzičku, měly jsme krásný čas bylo asi 16 h. Romana musela umýt Andreu neboť byla celá od čokolády.

Děti se najedly,protáhly a po chvilce odpočinku jsme pokračovaly dál.Kousek za stanicí jsme vešly mezi rodinné domky. Z vrat jednoho z nich vyběhl ovčák a mířil si to k nám. Jeho majitel jen koukal, jak se k nám blíží. Romana zařvala na majitele, ať si psa chytí. Ten na něj párkrát zavolal, ale se psem to ani nehnulo. Blížil se k nám a moc nechybělo, aby nekousl Vendulku. Zabránil tomu majitel, který se rozhoupal k akci a asi i Romanin a Ivetin řev. Dopadlo to dobře. Pokračovaly jsme dál. Po zbytek cesty se nic zajímavého nedělo. Dida zvolnila, stejně tak Lentilka s Vendulkou. Andrejka začala pofňukávat a tak jí Romana vzala do nosičky na záda a zpívala jí. To se Andy líbilo. Martínek si hrál se svou nafukovací baseballovou pálkou, kterou mu včera koupila Iveta a Ida spokojeně spala. Šly jsme kolem chmelových polí. Nad námi modrá obloha plná bílých mráčků.
Kilometry dál jsme polykaly poměrně rychle a najednou jsme prošly Kryrami, vlezly do polí a blížily se k silnici na Podobořany odkud to bylo do cíle už jen 2 km.
Když jsme dosáhly silnice, Romana zavolala svému tatínkovi, aby si připravil fotoaparát a mohl zdokumentovat náš slavný příjezd. Nálada byla stále veselá a vesměs nikoho nic nebolelo. Psí slečny vycítily blízkost svých boudiček a papání, natáhly krok a my také. Najednou se ze zatáčky vynořil Romanin tatínek. Lentilka se mohla zbláznit radostí. To bylo vítání. A pak jsem je zahlídla. Pod kopcem před paneláky se postupně začali vynořovat naši kamarádi. Nechtěli si nechat ujít nás v akci a tak tam číhali s fotoaparáty a volali na nás. Byl tam Zdeněk, Tonda, Jana, Roman, Bára - no snad jsem na nikoho nezapomněla. Pro mě to byl úžasný pocit. Otočila jsem se na Romanu. "Neproběhneme cílovou rovinkou?" zeptala jsem se. Romana na to jen "No jasně" a Iveta "Počkejte" neboť najednou se rozeběhli psi, my a úžasného potlesku jsme proběhli kolem našich kamarádů. Stihly jsme říci jen ahoj a kolem paneláků pádily až do cílového bodu, který byl u budovy chovatelů drobného zvířectva. Tam nás přivítali Petra s Edwardem, Lucka máčející si svého nožky v lavoru s vodou a Kittuk. Byl to nádherný finiš. Dětem se náš běh líbil, Martínek ve vozíčku stál jak nějaký panovník, který svému služebnictvu udává tempo. Andrejka z toho zapomněla plakat a Ida se smála. Netušila bych, že se mi s vozíčkem, který sám o sobě má cca 13 kg a s Idou a věcmi měl něco přes 20 kg, poběží tak lehce. Bylo to také díky Didě, která se opravdu snažila a když viděla Zdeňka a ostatní, zabrala jak tank.
Kláře jsme předaly naše kontrolní lístky a trochu se vydýchaly, abychom mohly odpovídat na všechny dotazy. Konec konců všichni nám hrozně fandili, ale nikdo ani my sami jsme netušily, že budeme v cíli tak brzo. Vždyť cílovou čáru jsme minuly v 17h. Celých 35 km jsme ušly i s vozíčky a dětmi za krásných 10h. Laťku na příští trek jsme si daly opravdu vysoko. ;o)
Longaři měli v cíli rozestavěné lavičky a židličky na kterých se hned uvelebili. Zdeněk si vzal Idu, která začala plakat, neboť už to nedrncalo a začal se ozývat hlad. Nejdříve jí konejšil láhví s čajem a dětskou sušenkou.
Trochu jí to uspokojilo a tak jsem mohla jít napojit Didu a vyvenčit Kesy. To bylo vítání. Dida se mohla zbláznit radostí, že opět vidí svou tetu Kesy. Očuchala jí, olízla, skákala na ní a stále u toho vrtěla ocasem. I na Kesy bylo vidět, že má z návratu Didy radost a oplatila jí to vrtícím ocasem. Dida se z toho shledání málem zapomněla napít. Nakonec vypila polovinu misky a spokojeně si stejně jako Kesy zalezla zpět do své boudičky. Smečka hrobníků to celé okomentovala po svém mohutným štěkotem.
Nakrmila jsem Idu a když konečně nadešel klid, začali jsme s ostatními spřádat plány, co s načatým večerem? Nakonec bylo rozhodnuto - hurá na Podbořanské slavnosti. A jak jinak než s dětmi. Hafíci spokojeně odpočívali ve svých boudičkách a určitě si mysleli něco o svých potrhlých páníčkách. Po chvíli příprav, jsme konečně celá banda vyrazila na náměstí. Bylo nás dost - já se Zdeňkem a Idou, celá family Bieliků i s Andrejkou, Iveta s Martínkem, Zeťourci, Jana se svou maminkou, Lucka W., Klára B., Kačka Z., Roman s Bárou, Petra s Edwardem, ...
Po té co jsme došli na náměstí jsme se rozdělili. Zeťourci, Honzík, Klára, Kačka a já jsme šli na jídlo do restaurace U sluncí, která je také na náměstí. Teprve když jsem byla v polovině cesty, jsem si uvědomila, že nemám peníze a musím se vrátit. "To je dobrý, nikam nechoď" zarazil mě Venca s tím, že mou útratu vezme na sebe. Bylo mi trapně, ale co se dalo dělat. Vešli jsme dovnitř. U vedlejšího stolu už seděla Petra s Edwardem, Luckou a Tomášem. Zamávali jsme jim a našli si volný stůl. Po chvíli jsme si objednali a najedli se. Kde se vzal tu se vzal se ve dveřích objevil Katčini rodiče Jindra a Věra Zelenkovi. Přijeli si pro Kačku. Té se, ale domu jet nechtělo a tak jsme se nakonec s Věrkou domluvily, že jí se Zdeňkem odvezeme v neděli do Zličína na metro.
Když jsme se najedli, vrátili jsme se za ostatními na náměstí a vymysleli další plán večera. "Jde se na autíčka" zavelelo se a šlo se. Zůstalo nás jen pár, kteří si na autíčka netroufla a nebo musela hlídat děti.
Ida s Andrejkou se zrovna předháněly v pláči a plakaly na střídačku. Na chvíli se nám je podařilo přeci jen uklidnit. Mezitím se ostatní proháněli ve dvojicích na autíčkách. Pouze Jindra si autíčko zabral sám pro sebe. Když se všichni dostatečně vydováděli na autíčkách, přešlo se na střelnici, kde své mistrovské umění předváděli hlavně Roman s Vencou.
No a pár odvážných jedinců vyrazilo i na atrakci zvaný "Mixér". Nejvíce si jí užila asi Lucka W. Pomalu jsme vyrazili zpět k domovu.
Uložila jsem Idu a vrátila jsem se do kuchyňky, kde seděly Jana, Romana, Iveta a Zdeněk a povídali si. Kolem jedné jsme šli spát.
V neděli ráno jsme vstali se Zdeňkem kolem sedmé, vyvenčili holky a začali pomalu balit. Pak jsme se přesunuli i s Idou k ostatním a čekali na vyhlášení. Roman nachystal spoustu krásných cen z kterých si každý mohl vybrat to, co se mu hodilo nebo líbilo.
Pro první tři z každé kategorii měl ještě medaile a samozřejmě každý dostal diplom. Svůj vlastní diplom dostaly i 3 nejmladší účastníci Ida, Andrejka a Martínek ve své kategorii Croozer a mohly si taktéž vybrat cenu. Pak už nezbylo než dobalit věci, rozloučit se s kamarády a organizátory Romanem a Bárou a vyrazit k domovu. Cestou nám dělaly společnost Kačka s Janou Krásnou, které jsme vezli do Prahy na metro. Další krásná akce se spoustou kamarádů a krásných zážitků byla za námi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobnice Hrobnice | 1. července 2009 v 19:19 | Reagovat

...jojo, to byla akce. Jsem zvědavá, zda příští rok opět obsadíte s holkama novou kategorii croozer.

2 Kyselka Kyselka | 1. července 2009 v 21:44 | Reagovat

Je to výzva. Laťku jsme si daly hodně vysoko.

3  Romana Romana | Web | 1. července 2009 v 22:24 | Reagovat

Ahoj Lucko,tak jsme se konečně dočkali pokračování, super. To je volného času na mateřské,viď? Čím dál tím víc. Ten kopec bychom pokořili i bez "laskavých pánů", my zvládnem určitě moc. Tou laťkou máš na mysli LONG? Jů, jsem pro!Úplně jsem zapomněla na toho hajzlíka vlčáka. Ten určitě po tom našem řevu ohluchnul. A půlka ulice také. Tak kterou stovečku dáme?? Hihi

4 LusyW LusyW | E-mail | Web | 25. července 2009 v 22:09 | Reagovat

No moc pěkné, hlavně ta fotka vysmáté Idy se mi líbí. To je prostě neuvěřitelné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama