Červen 2009

Podbořanský dogtrek - 2.díl

30. června 2009 v 12:09 | Lucka |  dogtreking
Po dvou hodinách jsme byly na 16,5km Jesenické křižovatce, kde byl motorest a kde jsme si daly s holkami menší pauzu.
Přebalila jsem Idu v poněkud polních podmínkách, ale zvládla jsem to. Ida se tomu chechtala. Nakrmila jsem ji, sebe a i Dida dostala za odměnu kousek bagety. Po celou dobu pauzy dováděla s Katčiným Gulitem jakoby ani neušla 16 km. Po chvíli Zeťourci a spol pokračovali v cestě a nás došla Petra s Edwardem, Wulfikem a Luckou s Kittuk. Andy zkoušela maminčiny nervy neboť začala plakat. Romana jí dala k Martínkovi do vozíčku. Chvíli byla Andy hodná a zkoumala Martinovi hračky, kterých tam měl spoustu. Po chvíli se jí tam přestalo líbit a chtěla zpět do svého vozíčku. Jenže i tam plakala a dostala své první lízátko. Úžasná věc, hned jí začala zkoumat a přestala plakat. Ida si ve vozíčku hrála se svými chrastítky a i Martínek byl připraven vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Vyrazily jsme s holkami dál.
Cesta vedla lesem a terén se trochu ztížil.
Už to nebyly asfaltové či panelové cesty, ale měkká lesní cesta plná kořenů, která přešla do pole a pak zpět do lesa, kde jsme zdolávaly i menší polomy. Byla jsem ráda, že Croozer má odpružení. Ida přes všechno to drncání a hopsání spala. Kontrolovala jsem jí často a když zrovna nespala, tak se na mě smála. A právě v tomto obtížném terénu naše tempo trochu zvolnilo. I Dida místy tolik netáhlaa chvílemi šla za vozíčkem. Ovšem do kopců mi s ním hodně pomohla. Je to výborný tahoun. Petra a spol nás po chvíli došly a následně i předešly. Naše cesty se ovšem setkaly u obrovské louže přes celou cestu. Čekali tam na nás neboť chtěli vidět, jak tuto překážku s vozíčky a psy zvládneme. Zvláště Lucka Wegnerová byla nadšená a s foťákem v ruce čekala na zajímavé úlovky. Prvním odvážlivcem byla Iveta. Zvládla to bez "ztráty kytičky". Následovala ji Romana. Lentilka byla louží nadšená a táhla Romanu do prostřed louže. Naštěstí Romana byla silnější a břehu se nevzdala. Na druhé straně si jen zhluboka oddechla. Na řadě jsem byla já. Na rozdíl od holek jsem měla Didu na krátkém vodítku a pravděpodobnost, že mě stáhne za sebou do louže tak byla větší. Didě se louže moc líbila a začala mě tam táhnout. Já byla s vozíčkem na svahu a přetahovala se s Didou. Chvílemi jsem viděla svou novou tenisku pořádně vymáchanou v bahně. Naštěstí Dida je moje šikulka, nechala se přemluvit a vylezla zpět na břeh. Společně jsme tuto nástrahu zvládly. Hned jsem zkontrolovala Idu, co tomuto adrenalinu říká. Nic spala jak dudek. Lucka vše zdokumentovala a mohlo se jít dál.
Cesta stoupala do kopce a v něm nám opět trojice vedená Petrou utekla. Došly jsme na rozcestí a daly se doleva. Ušly jsme pěkný kus cesty, když jsme s Romanou znejistily. Už dlouho jsme žádnou zelenou neviděly. Iveta dala na Vendulku, která jí krásně táhla. Tahle cesta byla hezčí, ale špatná.
Nedalo se nic dělat, museli jsem se vrátit a vydat se cestou obtížnější. Konečně jsme viděly zelenou značku. Horší cesta přešla v hezčí a my se ocitly na mostíku u altánku. Udělaly jsme si tam s holkami nějaké fotky a vydaly se dál po krásné asfaltce. Když jsme opět dlouho neviděly zelenou, rozhodly jsme se vrátit. Došly nás další midařky, které taktéž chybně odbočily.
"To není možné, někde tu musí být" mudrovaly jsme. Nakonec jsme jí uviděly. Vedla přímo k altánu a výš. Cestou pro naše vozíčky neschůdnou. Midařky se s námi rozloučily a vyrazily po zelené. "Co dál?" radily jsme se. Koukly jsme tedy do mapy, abychom zjistily jaké další možnosti máme. Rozhodly jsme se zkusit kopec obejít a dostat se na zelenou jinudy. Vydaly jsme se po krásné asfaltce, ta se ale po chvíli ukázala jako slepá. Nezbylo nám než se vrátit zpět k altánku. Tam se na nás usmálo štěstí v podobě dvou trempů a jejich černého pejska, kteří právě odpočívali v altánku. Romana se za nimi vydala s mapou na výzvědy. Starší z nich se nám nabídl, že nám pomohou přenést vozíky tímhle obtížným terénem. Uvázala jsem tedy Didu ke stromu, Idu jsem nechala ve vozíčku u Romany a Ivety nahlídání a vyrazila jsem na průzkum terénu. Vyšplhala jsem se do prudkého kopce a zjistila jsem, že dál zelená vede po vrstevnici. "Tak to by snad šlo" pomyslela jsem si a vrátila jsem se zpět k ostatním. Romana s trempem mi ukázali možnosti na mapě. Bylo rozhodnuto. Chlapy nám přenesou vozíčky, my děti a psy.
Nejdříve šla Iveta, která za ruku vedla Martínka. Za ní starší z trempů nesl její vozíček. Sešla jsem dolu, vzala si Idu a šla za Ivetou na vrchol. Mladší nesl náš vozíček.
Didě, která byla stále uvázaná u stromu, neboť jsem si netroufla v tom nepřístupném terénu mít u pásu ji a nést Idu, se to vůbec nelíbilo. Bála se, abych na ní nezapomněla a tak štěkala jak na lesy. Došla jsem k Ivetě. Počkala na vozíček do kterého jsem hned dala Idu, docela se do toho kopce pronesla. Přeci jen už váží 7,5kg. A šla si pro Didu. Nemusela jsem jít však daleko. Romana jí vedla společně s Lentilkou a Andrejkou. Konečně byly všechny 3 vozíčky s dětmi i psy nahoře. Poděkovaly jsme laskavým pánům a pokračovaly dál. Bez nich bychom tento úsek asi nezvládly nebo s podstatně většími problémy. Ještě jednou díky vám páni trempaři.
Cesta pokračovala po vrstevnici nejdříve jen pěšinkou v trávě, která přešla do cesty a napojila se na silnici. Blížily jsme se k Petrohradu. Telefonovala jsem zrovna se Zdeňkem, který s Janou a Tondou už Petrohrad opustili a vyrazili k cíli.
Škoda mohli jsme se všichni sejít v pizzerii nebýt toho našeho bloudění u altánu. Došly jsme tedy k rozcestníku, zde ostatní midaři pokračovali po červnené na zříceninu a dál do Petrohradu. Nám tento úsek cesty Roman odpustil neboť pro vozíčky by nebyl sjízdný a tak jsme mohly po červené pokračovat přímo kolem léčebny přes Petrohrad na železniční zastávku a dál do Kryr a do Podbořan.
Na železniční zastávce v Petrohradě jsme daly menší pauzičku, měly jsme krásný čas bylo asi 16 h. Romana musela umýt Andreu neboť byla celá od čokolády.

Děti se najedly,protáhly a po chvilce odpočinku jsme pokračovaly dál.Kousek za stanicí jsme vešly mezi rodinné domky. Z vrat jednoho z nich vyběhl ovčák a mířil si to k nám. Jeho majitel jen koukal, jak se k nám blíží. Romana zařvala na majitele, ať si psa chytí. Ten na něj párkrát zavolal, ale se psem to ani nehnulo. Blížil se k nám a moc nechybělo, aby nekousl Vendulku. Zabránil tomu majitel, který se rozhoupal k akci a asi i Romanin a Ivetin řev. Dopadlo to dobře. Pokračovaly jsme dál. Po zbytek cesty se nic zajímavého nedělo. Dida zvolnila, stejně tak Lentilka s Vendulkou. Andrejka začala pofňukávat a tak jí Romana vzala do nosičky na záda a zpívala jí. To se Andy líbilo. Martínek si hrál se svou nafukovací baseballovou pálkou, kterou mu včera koupila Iveta a Ida spokojeně spala. Šly jsme kolem chmelových polí. Nad námi modrá obloha plná bílých mráčků.
Kilometry dál jsme polykaly poměrně rychle a najednou jsme prošly Kryrami, vlezly do polí a blížily se k silnici na Podobořany odkud to bylo do cíle už jen 2 km.
Když jsme dosáhly silnice, Romana zavolala svému tatínkovi, aby si připravil fotoaparát a mohl zdokumentovat náš slavný příjezd. Nálada byla stále veselá a vesměs nikoho nic nebolelo. Psí slečny vycítily blízkost svých boudiček a papání, natáhly krok a my také. Najednou se ze zatáčky vynořil Romanin tatínek. Lentilka se mohla zbláznit radostí. To bylo vítání. A pak jsem je zahlídla. Pod kopcem před paneláky se postupně začali vynořovat naši kamarádi. Nechtěli si nechat ujít nás v akci a tak tam číhali s fotoaparáty a volali na nás. Byl tam Zdeněk, Tonda, Jana, Roman, Bára - no snad jsem na nikoho nezapomněla. Pro mě to byl úžasný pocit. Otočila jsem se na Romanu. "Neproběhneme cílovou rovinkou?" zeptala jsem se. Romana na to jen "No jasně" a Iveta "Počkejte" neboť najednou se rozeběhli psi, my a úžasného potlesku jsme proběhli kolem našich kamarádů. Stihly jsme říci jen ahoj a kolem paneláků pádily až do cílového bodu, který byl u budovy chovatelů drobného zvířectva. Tam nás přivítali Petra s Edwardem, Lucka máčející si svého nožky v lavoru s vodou a Kittuk. Byl to nádherný finiš. Dětem se náš běh líbil, Martínek ve vozíčku stál jak nějaký panovník, který svému služebnictvu udává tempo. Andrejka z toho zapomněla plakat a Ida se smála. Netušila bych, že se mi s vozíčkem, který sám o sobě má cca 13 kg a s Idou a věcmi měl něco přes 20 kg, poběží tak lehce. Bylo to také díky Didě, která se opravdu snažila a když viděla Zdeňka a ostatní, zabrala jak tank.
Kláře jsme předaly naše kontrolní lístky a trochu se vydýchaly, abychom mohly odpovídat na všechny dotazy. Konec konců všichni nám hrozně fandili, ale nikdo ani my sami jsme netušily, že budeme v cíli tak brzo. Vždyť cílovou čáru jsme minuly v 17h. Celých 35 km jsme ušly i s vozíčky a dětmi za krásných 10h. Laťku na příští trek jsme si daly opravdu vysoko. ;o)
Longaři měli v cíli rozestavěné lavičky a židličky na kterých se hned uvelebili. Zdeněk si vzal Idu, která začala plakat, neboť už to nedrncalo a začal se ozývat hlad. Nejdříve jí konejšil láhví s čajem a dětskou sušenkou.
Trochu jí to uspokojilo a tak jsem mohla jít napojit Didu a vyvenčit Kesy. To bylo vítání. Dida se mohla zbláznit radostí, že opět vidí svou tetu Kesy. Očuchala jí, olízla, skákala na ní a stále u toho vrtěla ocasem. I na Kesy bylo vidět, že má z návratu Didy radost a oplatila jí to vrtícím ocasem. Dida se z toho shledání málem zapomněla napít. Nakonec vypila polovinu misky a spokojeně si stejně jako Kesy zalezla zpět do své boudičky. Smečka hrobníků to celé okomentovala po svém mohutným štěkotem.
Nakrmila jsem Idu a když konečně nadešel klid, začali jsme s ostatními spřádat plány, co s načatým večerem? Nakonec bylo rozhodnuto - hurá na Podbořanské slavnosti. A jak jinak než s dětmi. Hafíci spokojeně odpočívali ve svých boudičkách a určitě si mysleli něco o svých potrhlých páníčkách. Po chvíli příprav, jsme konečně celá banda vyrazila na náměstí. Bylo nás dost - já se Zdeňkem a Idou, celá family Bieliků i s Andrejkou, Iveta s Martínkem, Zeťourci, Jana se svou maminkou, Lucka W., Klára B., Kačka Z., Roman s Bárou, Petra s Edwardem, ...
Po té co jsme došli na náměstí jsme se rozdělili. Zeťourci, Honzík, Klára, Kačka a já jsme šli na jídlo do restaurace U sluncí, která je také na náměstí. Teprve když jsem byla v polovině cesty, jsem si uvědomila, že nemám peníze a musím se vrátit. "To je dobrý, nikam nechoď" zarazil mě Venca s tím, že mou útratu vezme na sebe. Bylo mi trapně, ale co se dalo dělat. Vešli jsme dovnitř. U vedlejšího stolu už seděla Petra s Edwardem, Luckou a Tomášem. Zamávali jsme jim a našli si volný stůl. Po chvíli jsme si objednali a najedli se. Kde se vzal tu se vzal se ve dveřích objevil Katčini rodiče Jindra a Věra Zelenkovi. Přijeli si pro Kačku. Té se, ale domu jet nechtělo a tak jsme se nakonec s Věrkou domluvily, že jí se Zdeňkem odvezeme v neděli do Zličína na metro.
Když jsme se najedli, vrátili jsme se za ostatními na náměstí a vymysleli další plán večera. "Jde se na autíčka" zavelelo se a šlo se. Zůstalo nás jen pár, kteří si na autíčka netroufla a nebo musela hlídat děti.
Ida s Andrejkou se zrovna předháněly v pláči a plakaly na střídačku. Na chvíli se nám je podařilo přeci jen uklidnit. Mezitím se ostatní proháněli ve dvojicích na autíčkách. Pouze Jindra si autíčko zabral sám pro sebe. Když se všichni dostatečně vydováděli na autíčkách, přešlo se na střelnici, kde své mistrovské umění předváděli hlavně Roman s Vencou.
No a pár odvážných jedinců vyrazilo i na atrakci zvaný "Mixér". Nejvíce si jí užila asi Lucka W. Pomalu jsme vyrazili zpět k domovu.
Uložila jsem Idu a vrátila jsem se do kuchyňky, kde seděly Jana, Romana, Iveta a Zdeněk a povídali si. Kolem jedné jsme šli spát.
V neděli ráno jsme vstali se Zdeňkem kolem sedmé, vyvenčili holky a začali pomalu balit. Pak jsme se přesunuli i s Idou k ostatním a čekali na vyhlášení. Roman nachystal spoustu krásných cen z kterých si každý mohl vybrat to, co se mu hodilo nebo líbilo.
Pro první tři z každé kategorii měl ještě medaile a samozřejmě každý dostal diplom. Svůj vlastní diplom dostaly i 3 nejmladší účastníci Ida, Andrejka a Martínek ve své kategorii Croozer a mohly si taktéž vybrat cenu. Pak už nezbylo než dobalit věci, rozloučit se s kamarády a organizátory Romanem a Bárou a vyrazit k domovu. Cestou nám dělaly společnost Kačka s Janou Krásnou, které jsme vezli do Prahy na metro. Další krásná akce se spoustou kamarádů a krásných zážitků byla za námi.


Podbořanský dogtrek - 1.díl

26. června 2009 v 0:30 | Lucka |  dogtreking
Byl tu opět čtvrtek, den velkého balení, vaření a nervozity, zda něco důležitého nezapomenu doma. Ano blížil se Podbořanský dogtrek. Veškerou naší "bagáž" jsem připravila na chodbu, kde za chvíli nebylo skoro k hnutí. Kolem páté přišel Zdeněk z práce a nanosil vše do auta. Nevím jak to, ale jemu se do auta vejde dvakrát více věcí než mě? Kesy s Didou ho bedlivě pozorovaly a čas od času se připomněly. Konečně bylo vše naloženo vč. Croozru, který tentokrát hrál velmi důležitou roly, holek, Idy a nás. Hurá do Podbořan.
Cesta ubíhala rychle. Jelikož Roman musel změnit místo hlavního tábora, měl všude krásné svítivé cedulky vyjících vlků. Našli jsme to dobře a z vrat nás vítali smějící se tváře dogtrekujících musherů. Roman nás s Fialkou zaparkoval pod přístřešek na zahradě patřící Českým chovatelům, kteří zapůjčili i budovu se zázemím a kuchyňkou ve které později hospodařily maminky Jany Holé a ředitele závodu Romana Habáska.
Konečně jsme se mohli se všemi pořádně přivítat. Ida byla po krmení čiloučká a tak seděla s námi na lavičce a pozorovala malého Snicrse, který byl středem pozornosti.
Sincky bylo 7 týdenní Honzovo štěně, které si vzal od Zeťourků. Povídalo se, jedlo a pilo. Atmosféra byla výborná. A kdo že tam byl? Snad jsem na nikoho nezapoměla? Roman, Bára, Bielici, Zeťourci, Míra, Klára, večer dorazila Jana se svou maminkou a my. Ostatní trekaři parkovali v parku nad námi.
Jelikož Janu pobolíval žaludek, ujala se jí Romana a v obyťáku jí vařila speciální čajík. Snicker se učil být v jednom autokotečku, ale vůbec se mu tam nelíbilo. Nejvíce se mu líbilo, když mohl spát uprostřed našeho kroužku z laviček a židliček. Idu jsem po chvíli uložila do její spací tašky v autě a ona po chvíli hraní si s chrastítky usnula.
Vrátila jsem se k ostatním a ochutnala tak Bářin výborný dort, který upekla. Spát se šlo až o půlnoci, ale ještě před tím se o jedno menší drama postaral Venca.
Zeťourci museli večer odjet domů, aby zkontrolovali svá psí miminka a ostatní pejsky. Venca začal couvat ze zahrady. Najednou se ozvalo nepříjemné zkřípění. Všichni jsme vyběhli ze vrat ven. Kousek před vraty byl velký příkop a Venca stál předním kolem na malém kousíčku můstku, zbytek kola byl ve vzduch. O Janičku Z. se pokoušely mrákoty. Chlapi začali zkoumat možnosti, jak auto vytáhnout. Roman přinesl trámky, kterými zkoušel podepřít kolo, ostatní jsme zkoušeli auto alespoň trochu nadzvednout. Ani se nehnulo. Venca se nakonec rozhodl vyzkoušet své řidičské umění, stočil kola na maximum a kousíček couvl. Vyšlo to a všem se ulevilo, hlavně Janičce, která si hned vlezla místo Venci za volant a hurá do "Zetkohradu".
Ráno mě zbudil budík v 5 hodin. Mě ani Zdeňkovi se ze spacáku moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Bylo nutné vyvenčit holky, nakrmit Idu, Zdeněk si musel oblepit nohy proti proti puchýřům a přebalit baťoh. Když bylo vše hotové, rychle jsme se nasnídali. Tonda už byl připravený a s Yettym v plné polní. I Jana (Hrobnice) už měla vše nachystáno, jen naposledy zkontrolovala zbytek své smečky, která zůstávala v táboře a vyrazila s Baltem a Růženkou. Zdeněk s Kesy vyrazil za ní. Šla jsem je s Didou vyprovodit na start, který byl v parku. Společně s Romanou, Honzou a Andrejkou. Na startu bylo rušno, neboť jak jsme se dozvěděli, ředitel závodu zaspal. Vše ale dopadlo dobře a naše trojice (Zdeněk, Jana a Tonda) vyrazila na trať dlouhou 93 km.
Romana s Honzou a Andrejkou šla ošetřit Báru, kterou trošku pokousali psi a já se vrátila s Didou k autu, abych zkontrolovala spící Idu.
Akorát se zbudila a tak jsme si hrály s plyšáky a chrastítky.
Bylo asi půl osmé a všude byl klid. Mě začal přemáhat spánek. Konec konců nebylo kam spěchat. Uložila jsem Idu zpět do tašky, aby si tam hrála a zalezla jsem do spacáku. Za chvíli jsme spaly obě dvě. Když jsem se zbudila kolem 10h nikde nikdo. "Kde ta Romana je?" podivovala jsem se u prázdného obyťáku. Vyvenčila jsem Didu, koukla na Hrobníky, kteří kupodivu při vyndavání Didy z auta, které stálo vedle jejich přívěsu, moc neštěkali. Štěkání si vynahradili, až když se v sobotu vrátila Kesy. Potkala jsem akorát Janinu mámu, která mi sdělila, že Romana šla do lékárny. Užívala jsem si tedy klidu. O něco později se vrátila Romana s Andy a bylo po klidu.
Malá Andrejka je pěkné číslo a stále jí člověk musí sledovat. K tomu tu byl malý Snicky. O zábavu bylo hned postaráno. Ještě, že Ida zatím neumí chodit, libovala jsem si v duchu, když jsem to vše pozorovala ze svého křesílka. Romana to zvládala statečně. Měla velkou pomoc v Honzíkovi.
Kromě nás v táboře zůstaly ještě Klára Brzková s Janou Krásnou, které pomáhaly Romanovi s organizací a Janina máma, která vládla kuchyni. Tao něco později odjela s Romanem a Bárou na trať a když se vrátili přivezli vynikající gulášek a aktuální novinky z trati. I když my s Romanou jsme byli od těch našich longařů a Janičky průběžně informováni telefonicky.
S Romanou, holkami a Honzou jsme seděli, povídali, hlídali děti a psy.

Dida to vše pozorovala ze svého stake outu. Chvíli si také pořádně zařádila s Lentilkou. Škoda, že holky nemohly být puštěné na volno, to by se spolu vyřádily ještě víc. Když se zhoršilo počasí, dala jsem Didu do boudičky v autě a zalezla s Idou k Romaně do karavanu. Tam se už Romana snažila uspat Andrejku, která byla unavená, ale čilá. Ne a ne chvíli zůstat v klidu. Zato Snicky se hned uvelebil Kláře u nohou a usnul. Ida se nechala chovat od cizích a vše si v tom novém prostředí prohlížela. A pokud zrovna nespala tak se usmívala a chechtala.
Najednou bylo pozdní odpoledne a začali přijíždět další midaři. Přijela Petra Davidová se svým kamarádem Edwardem z Kanady a Wulfikem, Lucka Wegnerová s Kittuk a Iveta dříve Ottová se synem Martínkem. Společně jsme vyrazili na Podbořanské slavnosti, které se konaly na náměstí. My mamči jsme vzaly svá dítka do vozíčků a vyrazily jsme. Slavnosti už byly v plném proudu. Na podiu se střídaly kapely a kolem bylo spoustu krámků.Neodolala jsem a musela jsem si koupit cukrovou vatu. A nebyla jsem sama. Andrejka a Martínek dostali nafukovací balónky. Asi o hodinu později jsme se vrátily do tábora.

Ida byla unavená, chtěla spát, ale nešlo to a tak plakala a plakala. Asi po půl hodině přeci jen usnula. Šla jsem se podívat na Romanu a Ivetu. Holky popíjely léčivou becherovku a spřádaly plány na následující "croozrovskou" premiéru. Děti konečně spaly v karavanu. V jednu hodinu jsem si šla lehnout. Sotva jsem usnula, zazvonil mi budík. Spánek trval pouhé 4 hodiny. Ida se už také probouzela. Vyvenčila jsem Didu, nakrmila Idu a sebe a dobalila věci do Croozru. V půl sedmé jsme chtěly s Romanou a Ivetou startovat.
Byl čas. Idu jsem dala do sedačky v Croozru, připnula si na pás Didu, která byla celá nadšená a vyrazila směrem ke startu. Romana s Andrejkou taktéž v Croozru a Lentilkou a Iveta s Martínkem ve větším vozíku a půjčenou Vendulkou šly přede mnou. Vytlačily jsme naše vozíčky do kopce, kde nám na startu Roman napsal čas. Bylo sedm hodin a my vyrazily. Byla to premiéra -kategorie croozer - mamči s dětmi. Délka trati 35km. Cestou jsme tipovaly jak dlouho nám to bude trvat. O tom, že bychom to nedošly jsme nepřemýšlely. Psí holky táhly jak divé a tak jsme během chvíle dohnaly další midaře (Zeťourky, Honzu s Kačkou a Báru) a předešly.
"Jsem zvědavá, jak dlouho nám tohle tempo vydrží" říkala jsem si v duchu, když jsme se vzdalovali skupince midařů. Je pravda, že nás čas od času došli. To když jsme dávali napít psům, dětem či sobě. Ale my je zase rychle předešly nebo se držely v závěsu. A stále jsme měly všechny dobrou náladu a povídaly a povídaly. Děti byly hodné a tak cesta ubíhala rychle. POKRAČOVÁNÍ PŘIŠTĚ ;o)

Šediváčkova 111 aneb víkend na Šumavě

15. června 2009 v 15:47 | Lucka |  dogtreking
Konečně byl čtvrtek 4.6.2008 a blížil se čas odjezdu na další trek. Upekla jsem perník, udělala zásobu toustů a zbalila všechny nezbytné "maličkosti" pro Idu, psí holky Kesy s Didou, sebe a hlavně ledničku plnou zásob. Zdeněk si své věci zabalil už den před tím (docela jsem mu to záviděla). Kolem 18h dorazil domu z práce a začal nosit všechny ty věci do auta. Kesy s Didou ho bedlivě sledovaly na zahradě, jak pobíhá z domu do auta a zpět. Čas od času se připomněly, že jsou tady a že chtějí jet také. To aby na ně náhodou nezapoměl.
Asi za hodinu a půl jsme měli všechno naložené v autě vč. Croozru, holek, Idy a nás dvou. Mohli jsme vyrazit směr Horní Vltavice, Šumava. Cestou jsem zavolala Janě Holé, kde se právě nachází, že bychom se mohli někde cestou potkat. Na rozdíl od nás už byla s Petrou Davidovou skoro u cíle. O dvě hodiny později jsme tam byli konečně i my na louce již stálo spousta aut a stanů trekařů. Ida se už posledních pár kilometrů hlasitě dožadovala své večeře a tak jsem se ani pořádně nestihla se všemi pozdravit a musela jsem se věnovat malé.
Zdeněk mezitím vyvenčil holky, zaparkoval "Fialku" vedle Bielikovic karavanu, odkud se ozýval hlasitý smích několika trekařek (Romany, Jany a Monči - ředitelky závodu). O něco později, zatímco Ida spala a Kesy s Didou už byly po večeři, jsme se šli podívat za ostatními do "minibaru" na nedaleké benzince. Sešlo se tam pár známých musherů jako např. Roman Habásko, Bára Zelenková, Zdeňka Dušková a další. Chůvičky nám zde moc nefungovali a tak jsme se se Zdeňkem střídali v kontrolování spící Idy v autě. Chvíli jsme poseděli s ostatními a popovídali než jsme se rozešli do našich "domovů". Někdo spal v autě, někdo ve stanu, jen málo kdo v penzionu v nedaleké Kubově Huti. Než jsme ale zalehli, zakecali jsme se u organizačního "stanu" resp. boudy s Janou, Romanou a Mončou. Holky byly v dobré náladě a tak s nimi bylo spousta legrace, hlavně s Mončou, která umí být středem pozornosti ;o). Něco po půlnoci jsme nakonec se Zdeňkem šli spát. Zkontrolovala jsem ještě spící Idu, která vypadala ve své tašce, spokojeně. Venku bylo jen pár stupňů nad nulou, ale Ida byla pořádně oblečená a zachumlaná. Jen rukavice jsem jí v červnu zapoměla vzít sebou, ale stejně dobře posloužily její ponožky.

V pátek ráno mě zbudil v půl 6 budík. Byl čas nakrmit Idu. Akorát se začala probouzet. Zdeněk vyvenčil holky a začal si balit věci do baťohu. Společně jsme se nasnídali ve "Fialce". Něco před půl 8 se jeho spolutrekaři začali formovat před startem. Oblékla jsem Kesy do postroje. Dida začala jančit, neboť chtěla také postroj a vyrazit. Skákala na vodítku a štěkala. Kesy se oproti tomu tvářila, jako by se jí tyto předstartovní přípravy vůbec netýkaly. Zdeněk si vzal Kesy a šel se přidat k ostatním za doprovodu hlasitého nářku Didy.
My s Honzou, který také zůstal v táboře, jim šli zamávat. Nadešel čas se rozloučit. Banda složená ze Zdeňka a Kesy, Jany s Baltem a Růženkou pro kterou to byla premiéra, Petry s Woolfikem, Báry s Baltem, Romany s Yettym, Tondy s Lentilkou a Vojty s jeho 2 samojedkama, vyrazila vstříc dobrodružství, které je čekalo na 83 km šumavskými hvozdy. Chvíli po nich odstartovali společně Roman s Cariboo a Zdeňka s Bubákem.
Postupně odstartoval i zbytek závodníků a my s Honzou v táboře osiřeli. Společnost nám dělala smečka Hrobníků a Bářini Očum, Eskymo a Cazco.
S Honzíkem jsme si naplánovali výlet, ale jelikož organizátoři museli odjet, někdo v táboře zůstat musel. A tak jsme si vyndali stoličky a užívali si klidu před Bielikovic karavanem. Počasí bylo trochu rozmarné - chvíli svítilo slunce, najednou přišel mrak a my doufali, že z něj nebude pršet. Nakonec přeci jen zvítězilo sluníčko. Čas od času některý z nás prošel táborem zkontrolovat, zda psi jsou na svých úvazech a v okolí se nedějí žádné neplechy.
Zrovna jsme si s Honzou povídali v karavanu, Ida spala vedle v autě, když za námi přišla pí. Kuželová, která také zůstala v táboře, že u Jany je jeden pejsek na volno. Ihned jsme s Honzou vyběhli se podívat, co se děje. Opravdu jeden stake out byl prázdný. Fifinka, která byla na samostatném stake outu stranou smečky, protože okusuje auto a vlek, se byla podívat na ostatní psi. Naštěstí zůstala u své smečky a nechala se od nás chytit. A to přes silnici v ohradě bylo stádo ovcí. Uvázala jsem jí tedy na stake out na kterém byl před tím Woolfik a zjišťovala co se stalo. Vypadalo to, že se urvala karabina. (Ta se později našla a neporušená. Fifince se podařilo z karabiny uvolnit.)
O něco později volala Bára, aby zjistila, zda jsou její a Janiny psy v pořádku. Jana se nejdříve trochu lekla, když jsem jí vyprávěla příhodu s Fifinkou, ale nakonec jsem jí uklidnila, že je vše v pořádku. Bylo teplo a tak Janiny i Bářiny psy převážně polehávali a pospávali. Dokonce i Fifinka se uvelebila ke spaní. Dida s námi seděla venku u karavanu a zavyla si jen, když jsem se někam vzdálila. Ida byla hodná a čerstvý vzduch jí dělala dobře. Většinu času prospala. Prostě jsme si s Honzou užívali zvláštní atmosféru klidu, kdy nezávodíme.
Kolem půl 3 se vrátili organizátoři a tak jsme se s Honzou připravili na výlet. Idu jsem dala do jejího vozíčku (Croozru). Bedlivě mé počínání sledovala, stejně tak Didu, která poskakovala okolo mě, když jsem ji oblékala do postroje. To bylo radosti. Konečně se bude něco dít. Když jsem měla vše hotovo, šla jsem pomoc Honzovi s Bářinými psy, které jsme si na výlet brali sebou. Já jsem tlačila vozík s Idou a na pásu měla připevněnou Didu s Očumem. Honza si vzal Eskyma a Caszca. Ze začátku oba kluci dali Honzovi trochu zabrat, ale on si nakonec s nimi poradil.
Vyrazili jsme po žluté směr Kubova huť. Nejdříve cesta vedla přes pěkné kořeny. Ještě, že Zdeněk nechal udělat do Croozru odpružení. Ida tak brzo usnula. Dida krásně táhla a Očum se také snažil. Dost mi tak oba s vozíčkem do kopce pomohli. Po chvíli jsme se dostali na krásnou cestu lesem. Psi táhli a my s Honzou jsme nasadili svižné tempo. Najednou jsme měli za sebou 2 km. Tím ale pohoda skončila. Před námi se objevil problém v podobě dřevěné lávky.Pro pěší se psy v pořádku, ale pro Croozer byla úzká. Co teď? Vzdát to nebo zkusit pokračovat? Honza šel na průzkum - lávka vedla dál. Uvázala jsem Didu s Očumem ke stromu a zkusila zdolat kousek lávky.
Zadní kola přesahovala lávku, tak jsem mohla jet pouze po předním kole. Bylo to dost náročné neboť pohyb vozíku spočíval v jistém poponášení a polohování. Pomalu jsem postupovala vpřed. Nakonec jsem se rozhodla - zkusíme to. Honza si ke svým 2 psům vzal i Didu s Očumem. Během chvíle se všichni čtyři psy krásně zamotali. To jim nevadilo, táhli stále stejně. Honza vyrazil a já za ním - ploužením vpřed. Ida to cukání sem a tam snášela klidně - po celou dobu spala. Byl to náročný a dlouhý kilometr, který nám trval asi hodinu. Nakonec jsme to s Honzou zvládli a konečně byli v Kubově Huti.
Rozmotali jsme psy, já si vzala Didu s Očumem a pokračovali dál na Boubín. Cesta tam ubíhala opět rychle, neboť cesta byla pěkná, tvrdá a psi po ní krásně šlapali. Honza se nabídl, že chvíli poveze vozík, abych si trochu odpočinula. Bylo to docela pěkné stoupání a já jeho pomoc ráda přijala.
Konečně jsme stáli na rozcestí pod rozhlednou Boubín. Bohužel na rozhlednu ke které to bylo ještě 1km, jsme jít nemohli. Vedli na ni schody, které jsme s vozíkem nemohli zvládnout a tak jsme se rozhodli pokračovat dál po zelené. Naším cílem byla Idina pila a Idina cesta. Ovšem bylo už kolem 18h a před námi ještě pěkný kus cesty. Začalo mi být jasné, že Idinu pilu nestihneme a musíme najít kratší cestu. Sice jsem se domluvila s organizátory, že pohlídají Janiny psy, přesto jsem začala být nervózní, protože místo plánovaných 3 hodin výletu to vypadalo na daleko víc a čelovku jsme sebou neměli. (Nakonec to bylo hodin šest, ale pejsci byli hodní).
Než se nám podařilo sejít z Boubína do civilizace do Zátoně, několikrát jsme byli nuceni změnit trasu. Po turistických značkách to místy nešlo. Cesta zde nebyla pro vozík schůdná. Naštěstí tam byla vždy jiná pěkná cesta, která se dříve či později na turistickou značku opět napojila. Stíny se mezitím začaly prodlužovat a ochladilo se. Ida začala plakat. Měla už hlad, ale já chtěla dojít až do vesnice. Cesta vedla z kopce a Dida krásně šlapala.Občas se s Očumem trochu pošťuchovali, ale jinka byli hodní. A tak jsme s Honzou sestupovali poměrně rychle. Honza mi občas přidržel oba psy, aby šli pomalu a já mohla brzdit vozík.
Asi o hodinu a půl jsme konečně uviděli první domky v Zátoni. Ulevilo se mi. Ovšem to jsem netušila, jaká zkouška nás čeká. Před námi byl statek. Hned u cesty byla ohrada ve které se pásli mladí býčci. Cazsca moc zaujali a tak se za nimi chtěl vydat. A Eskymo se přidal. Honza měl co dělat, aby oba psy udržel z dosahu ohrady. Tenisky na asfaltu, kde jsme šli z kopce, moc nebrzdily. Honza se naštěstí zachytil o vozík, který jsem otočila napříč cesty. Dida s Očumem se jen zvědavě dívali na ty zvláštní chlupatý stvoření. Očuma tak moc fascinovali, že na ně začal štěkat. Jelikož jsou oba ještě mladí, tak mě tolik netáhli a mě se podařilo i s vozíkem sejít o několik metrů níž. Otočila jsem se a pozorovala, jak je na tom Honza. Držel se statečně. Vedl psy za postroje a šel s nimi ze široka po trávě. Konečně byl v pořádku u nás. Stáli jsme daleko od ohrady a po namáhavém výkonu se vydýchávali. Caszco celou cestu kolem ohrady pozoroval býky a snažil se k nim dostat. Eskymo mu v jeho snažení pomáhal, ale Honza se nedal. Bylo to akční a tak jsem si netroufla ani fotit. I když později mě mrzelo, že jsem ten náš adrenalin nezdokumentovala. Ida nepřestávala plakat.
Hurá před námi se objevil penzion s restaurací a terasou. Zašli jsme tedy i se psy na terasu a Eskymo si hned vyskočil na stůl. Než jsem stihla vyndat fotoaparát, byl z něj opět dole. ;o( Na smečku začal dorážet místní pes a tak Honza raději se všemi 4 psy čekal venku před terasou. Já zatím přebalila a nakrmila Idu. Sotva jsem Idu vyndala z vozíčku na stůl, přestala plakat a chvílemi se na mě smála. Že by to s tím hladem nebylo tak akutní? Byl a velký.
Jakmile bylo vše hotovo a ona opět byla ve vozíčku, vzala jsem si od Honzy své psy a vyrazili jsme po silnici k "domovu". Zbývaly nám asi 3 km. Oba jsme tou vidinou ožili. Psi stále táhli jakoby neměli v nohách nějakých 18 km. Dida dorážela na Očuma, aby si s ní hrál a on jí to oplácel. Skákali v trávě jak koloušci. Caszco s Eskymem sledovali každou ohradu, kterou jsme míjeli.
Kolem 21 h jsme dorazili do kempu. Uložila jsem Idu do její postýlkya uvázala Didu. Honza mezitím odvedl Bářiny psy na jejich místo. Já zkontrolovala Hrobníky, zda je vše v pořádku. Bylo. Všichni byli na svých místech. Dali jsme s Honzou všem psům vodu a Bářiny nakrmili. Nakonec jsem nakrmila i Didu a dala jí do auta. Asi o hodinu později jsem uklidila Bářiny psi do jejich boudiček. Ještě jednou zkontrolovala hrobníky, kteří spali venku. Jen zvědavě zvedli hlavu a opět se zase všichni stočili do klubíčka. Vyvenčila jsem Didu, zkontrolovala Idu a šla také spát.

V noci mě zbudila Zdeňka, která si přišla pro klíče od svého auta. Byli asi 2 hodiny ráno a ona s Romanem dorazili do cíle. Kolem 4 hodiny ranní mě zbudil nádherný východ slunce. Venku pěkně lilo a tak jsem se otočila na bok a spala dál. V 6 hodin mě zbudil budík - venčení. Ida ještě spala a tak jsem vstala, vyvenčila Didu a šla se podívat na hrobníky. Zděsila jsem se. Fífa byla opět pryč. Stake out zůstal prázdný. Nikde žádný pobíhající pes, žádný štěkot. Obešla jsem ostatní psy u vleku. Nic. Fífa u psů nebyla. V hlavě se mi honily různé myšlenky. Kde může být, kam jí mám jít hledat? Znovu jsem se podívala na vlek. A najednou jsem to uviděla. Čumák. Z jedné boudičky, na mě koukala psí hlava. Byla to Fifinka. Vyvlíkla se z karabiny a naštěstí se opět vydala za svou smečkou. Jelikož boudičky ve vleku byly otevřené, do jedné si skočila. Vybrala si zrovna boudu Esterky, která kvůli nevítanému hostu musela být venku a vypadal docela naštvaně. Zřejmě se na Fifinku dobývala a dvířka tím zavřela. Ten kámen, který mi spadl ze srdce, když jsem uviděla Fifinku, musel být slyšet snad až na Boubíně. "Ty potvůrko, ty jsi mi dala. Tak pojď holka, jdeme na místo" řekla jsem šťastně a odvedla jí zpět na její stake out. Esterka nás sledovala ostřížím zrakem a myslím, že byla ráda, že má konečně boudu opět jen a jen pro sebe.
Konečně jsem mohla jít vyvenčit Bářiny psy. Co to nevidím. Před jejich boudami stojí Bára. Ráno úspěšně dorazila do tábora. A tím povýšila do kategorie "elasťáků".
Venčit její psy jsem tedy nemusela. Chvíli jsem si povídala s Bárou a Romanem. Oba šli dospat náročný trek a i já se vrátila do auta. Ida se mezitím zbudila a zvědavě se rozhlížela. Dala jsem jí na břicho "pást koníčky". Hned začala zkoušet lezení, ale zatím zůstalo jen u pokusů, kdy se snaží odstrkovat nohama, zvedat zadek a nohy dávat pod sebe. Po chvíli ji to unavilo a taky byl čas krmení. Když opět byla v postýlce, přemýšlela jsem co budu dělat já. Bylo 7 h ráno a těch pár lidí, co se již vrátilo do tábora ještě spali. Zalezla jsem tedy do spacáku a znovu usnula.

Zbudila jsem se kolem 10 h a zjišťovala, kde je Zdeněk s ostatními. Pomalu se blížili k cíli. Honza taky mluvil se svou mámou Romanou a tak jí a tátovi uvařil gulášovou polévku. Hodný to chlapce. To se tak někdo má.
Asi kolem 13 h všichni zdárně dorazili a my s Honzou je šli přivítat. Dida zahlídla Kesy a Zdeňka a začala je vítat hlasitým štěkotem a vrtícím ocasem. Zdeněk šel k organizátorům a já odvedla Kesy k Didě. Ta stále Kesy očuchávala, skákala po ní a měla ohromnou radost, že je zpátky. I Kesy radostně zavrtěla ocasem a pozdravila se s Didou. Bylo na ní vidět, že je ráda doma a sotva se napila a dostala své odměnky (Dida jich dostala pár také, aby jí to nebylo líto), stočila se do klubíčka a odpočívala.
Honza jako správný pomocník ihned nachystal pro své rodiče židličky a teplou gulášovou polévku. Jelikož jí udělal hodně, dostalo se i na ostatní.
A tak všichni seděli v kruhu, jedli polívku a povídali své zážitky. Pak došlo na kávu, můj perník a Honzovi piškoty namazané výbornou domácí marmeládou od Tondy. Svítilo slunce a odpoledne ubíhalo v příjemné atmosféře. Nás pár čilých (já, Honza, Bára, Romana) vyrazilo na benzinku pro zmrzlinu. Když jsme se vraceli začalo poprchávat. Než jsme došli k autu, začalo lít. Ostatní už pilně schovali všechny věci a sami se nastěhovali k Bielikum do karavanu. Seděli jsme tam, lízali zmrzlinu a dál si povídali.Postupně pak někteří odpadávali neboť únava byla silnější a tak jsme se rozešli do svých aut.
O něco později se nás pár sešlo u boudy organizátorů. Se Zdeňkou jsme vzaly naše mlaďase Didu a Bubáka se projít na louky. Místo, aby se kochali procházkou, řádili spolu jak černá ruka. Alespoň se trochu vyblbli. Oba byli už odpočatí a měli opět spoustu elánu. Když jsme se Zdeňkou vrátili k ostatním, tak si zrovna pochutnávali na buřtu na pivě. Zdeňka se rozhodla, že si buřtíka dá také a Zdeněk jí ho šel objednat. Dostala prémii. Jelikož byl již poslední, dostala ho i s pekáčem se spoustou výborné omáčky a asi půlku chleba k tomu. Hned se do toho pustila spolu se Zdeňkem a Petrou. Chutnalo jim až se jim dělaly boule za ušima.
Ida byla večer unavená a nemohla usnout. Byla proto mrzutá a brečela a brečela. Nakonec se jí přeci jen podařilo usnout.
Večer jsme s ostatními zašli na chvíli do "minibaru". Se Zdeňkem jsem se opět střídala v hlídání Idy. Byla hodná, spala. Šumavský vzduch ji svědčil. Asi kolem půlnoci jsme se rozešli a šli spát.

V neděli ráno jsem vyvenčila holky, postarala se o Idu a začala se Zdeňkem balit věci. Kolem 10h bylo vyhlášení.
Zdeněk si šel pro diplom s Idou, která ho hned chtěla muchlat. Líbil se jí i hrneček, který dostal a který začala zkoumat. Pak už nastalo loučení a odjezd k domovu.

My jsme se Zdeňkem ještě vyrazili na malý výlet. Jeli jsme se konečně podívat na Idinu pilu. Zaparkovali jsme na hlídaném parkovišti. Idu jsme dali do vozíčku, který táhl Zdeněk a já si vzala na pás Kesy s Didou. Dida byla čilá a táhla jako divá. Kesy už byla také odpočinutá a šla vedle ní svým volným tempem. Došli jsme k Idině pile, což je informační středisko, které nyní prochází rekonstrukcí. Proč "Idina pila" jsem se ovšem nikde nedočetla.
Pokračovali jsme dál k Boubínskému jezeru. Tam jsme si se Zdeňkem dali svačinu, Kesy s Didou dostala každá kousek jablka a udělali pár fotek. Pak jsme pokračovali dál směrem na Boubín. Po chvíli jsme odbočili ze značky na cestu která nás dovedla zpět na hlavní cestu, po které jsme vyšli a za chvíli jsme byli opět u auta. Celkem jsme ušli asi 5 km. Ida většinu cesty prospala. Dida pomohla Zdeňkovi táhnout vozík do kopce a Kesy si očuchávala nové prostředí.
Jelikož jsme měli čas, zašli jsme se podívat ještě na penzion Ida, kde jsme si dali kofolu, já palačinku s jahodami a Zdeněk šumavské kyselo. Chvíli jsme poseděli a konečně vyrazili k domovu.
Cestou jsme se zastavili ještě na návštěvě u kamarádky Ivy v Hořovicích. Kolem půl 8 jsme konečně dorazili domu. Byl to krásný víkend a myslím že jsme si ho užili všichni.


Dida

2. června 2009 v 11:55 | Lucka |  naše smečka a my
Dida, alias Dida z Hrobu
je rok a půl stará černobílá hnědooká fenka sibiřského husky.

Narodila se 14.12.2008 v Hrobu u mé kamarádky Jany Holé její fence McKenzie Bílá Vydra a Joker Collection Astig. Dida byla z 8 štěňat a její sourozence potkávám na závodech.
Už když jsem jí viděla poprvé v lednu, kdy jí byl měsíc, zamilovala jsem se do ní. A nemohla se dočkat až si pro ní přijedu. Konečně 2.2.2009 jsem si jí odvezla domu. Jeli jsme pro ní se Zdeňkem a Kesy, která si tu malou chlupatou kuličku očuchala a víc ji nevěnovala pozornost. Další kámošení s velkou tetou proběhlo už doma. Vše dopadlo dobře, Dida se postupně naučila, co smí a nesmí si ke Kesy dovolit a nyní, kdy jí je už rok a půl honí Kesy po zahradě, skáče po ní, kouše do ní a Kesy si to nechá líbit. Někdy je to Kesy, kdo honičku na zahradě vyprovokuje, ale většinou to bývá Dida. Ovšem Dida pozná na Kesy, kdy na hraní nemá náladu a tehdy si jde hrát buď s míčkem či nějakým pěkným polenem a nebo jen tak pozoruje dění okolo.
Dida už jako štěně byla hrozně mazlivá a přátelská. To jí zůstalo do dnes. Stačí na ní promluvit a už mám olízaný obličej, nebo její packy na ramenou, když zrovna sedím. Pořád vrtí ocasem a je stále veselá. (Taková Kesy nikdy nebyla). S Didou jsem chodila na volno až do jejích skoro 7 měsíců (než mi poprvé utekla za srnkou). Bylo to něco úžasného, protože ani tohle jsem od Kesy neznala. Ta mi utekla hned, jak jsem jí odepla z vodítka. Kdežto Dida ne. Pobíhala vždy jen kousek přede mnou, nechala se bez problémů
kdykoliv přivolat a když náhodou odběhla na jinou cestu, hned se ke mě a Kesy vrátila. Tyhle naše společné procházky Kesy na 10 m vodítku, Dida poskakující okolo nás na volno, jsem si opravdu užívala.
Párkrát mi Dida jako malá utekla pod plotem na sousedovic parcelu. Vždy ale přiběhla zpět, stačilo na ní jen zavolat a ona s vrtícím ocáskem přiběhla buď k brance a nebo mi ukázala díru, kterou utekla, jen aby byla u mě a u Kesy. (Kesy naštěstí nikdy s Didou neutekla, nevím zda by se holky vrátily tak lehce, když by byly spolu?).

Dida je také hodně temperamentní a ráda běhá zvláště u koloběžky. A tahá. Což je pro mě další nová zkušenost, protože Kesy v posledních letech na závodech běhala jen sama za sebe, proč pomáhat paničce, jen ať se také trochu snaží?
Dida má oproti Kesy jinou stavbu těla a srst. Dida teď váží 17 kg a Kesy 18 kg, přesto vypadají, že je mezi nimi větší váhový rozdíl. Dida je nohatá, hubená s krátkou srstí a dlouhým hubeným ocasem a Kesy má srst huňatou jako medvěd včetně huňatého ocasu, hruď širší a nohy kratší než. Obě jsou haskounky, ale přesto jsou každá tak úplně jiná vzhledem, povahou ale i věkem. Dida je ve svým roce a půl střeštidlo, Kesy je ve svých 11 letech klidná dáma, kterou hned tak něco "nerozhodí". Přesto si spolu rozumí, hrajou si, jedi vedle sebe z misek a když s jednou odejdu pryč, druhá vyje v kotci. Po návratu se holky musí nejdříve navzájem očuchat a pozdravit.

Kesy

2. června 2009 v 11:46 | Lucka |  naše smečka a my

Kesy, alias Chalkida Litolská stopa
je 11 letá černobílá modrooká fenka sibiřského huskyho s béžovými fleky nad očima (tzv. trikolora) a bílou souměrnou lysinkou. Byla mým prvním štěnětem a protože jsem se už dávno zamilovala do těch úžasných sněžných psů, volba byla jasná.

Narodila se 14.3.1998 a poprvé jsem jí viděla 8.5.1998 u chovatele v Lysé nad Labem ve výběhu s jejími ostatními sourozenci. Celkem tam byly 4 černobílé kuličky od mámy Casserty Litolská stopa a táty Kársuka Blanická smečka (ten bohužel zemřel ještě než se štěňata narodila) a 3 hnědobílé kuličky od další fenky, která měla svůj vrh o týden později než Casserta. (Mrzí mě jen, že jsem u chovatele nic nefotila a tak nemám žádné fotky sourozenců Kesy ani její "tetičky s dětmi" .)

Kesy si tehdy vybrala mě, když si přede mnou lehla na záda, volba byla jasná. Když jsem se o něco později vrátila zpět do výběhu, byla jediná, kdo ke mě opět přiběhl. Bylo tehdy horko a ostatní štěňata po našem prvotním seznámení usoudily, že nejsem tolik zajímavá, aby kvůli mě vylézaly z toho úžasného stínu pod lavičkou. Jediný kdo přiběhl se na mě podívat byla Kesy a utvrdila mě, že jsem si vybrala dobře. Domu jsem si jí odvezla ten den v cestovní tašce vlakem. Svou první noc u mě zvládla dobře bez pláče po své mámě a sourozencích. Zabydlela se u mě dobře.
Během následujících dnů se ukázalo, že Kesy není tak úplně klasické štěňátko. Jako štěně byla tvrdohlavá, dominantní a nemazlivá. Tedy mazlit se nechala jen chvíli a sama si pro pohlazení přišla vyjímečně. To se změnilo až po letech, kdy jsem k ní přivedla dvouměsíční štěně fenky sibiřského husky Didy z Hrobu, která má úplně jinou povahu než Kesy.
Několikrát jsme s Kesy bojovaly o postavení ve smečce a vždy jsem nakonec zvítězila, občas jsem měla pocit, že Kesy si v jádru duše myslela své i když se mi podřídila.


Prožily jsme spolu spoustu krásných okamžiků na výletech, závodech, ale i doma a věřím, že jich ještě spolu spousty prožijeme.

Na fotkách je Kesy jako dvou měsíční štěně a ve svých 11 letech.

Další fotky můžete vidět na:

Ida

2. června 2009 v 11:36 | Kyselka |  naše smečka a my

Ahoj, jmenuji se Ida a narodila jsem se 12.11.2008 ve 22.15h rodičům Lucce a Zdeňkovi. Vážila jsem 2050 gr a měřila 45 cm. Na svět jsem přišla o 6 týdnů dříve než jsem měla a ani mě se ven ještě moc nechtělo. Bylo to takové překvapení pro všechny. Vše, ale dopadlo dobře. Najednou jsem byla tu. (Taky mě všichni kamarádi musheři pořádně zapili na závodech na Točníku, které se konaly pár dní po mém narození.)
Máma se o mě 3 týdny starala v nemocnici. 3.12.08 si mě s mámou táta konečně odvezl domu. Na zahradě mě přivítaly dvě fenky sibiřského husky. Kesy a Dida. O těch si přečtete více v dalších článcích.
Nyní mi je 6 měsíců, vážím přes 7 kg a měřím asi 65 cm. O vše se už čile zajímám, ráda pozoruji svět z polohy na břiše (ale i na zádech a v náruči), cvičím nohama a rukama (jde s nimi dělat úžasné věci jako např. chytání palců na noze, nebo odkopání peřiny) a mám moc ráda své hračky, kterých mám plnou postýlku (zvláště plyšáky, kteří se dobře tahají a chrastítka - čím větší rámus vydávají, tím lépe). Brzy už asi začnu lézt a to bude něco.
Na fotkách je Ida jako 10denní a půroční

Více mých fotek si můžete prohlídnout na: http://anderka.rajce.idnes.cz