Kyselka na Blog.cz

A je to tu zas - Krušnohorský dogtreking, tentokrát v Českém středohoří. Sraz byl v kempu Dubí v Opárnu. Se Zdeňkem, Kesy a Didou jsme tam dorazili ve čtvrtek 28.4.2011 večer. (Idu hlídali Zdeňkovi rodiče). Přivítal nás Roman Habásko, který tam už byl se svými haskouny Devonem (brácha Didy), Avalanchem a Joeym. Utábořili jsme se vedle jeho auta, vyvenčili holky a šli na meeting.

Zuzka s nám ostatními organizátory vysvětlila úskalí zítřejší trasy. Nakrmili jsme holky a sebe a chvíli poseděli s Romanem a Martinem Škodou, který už také dorazil. Spát jsme šli docela brzo. Čekal nás náročný den.

V pátek ráno jsme se Zdeňkem vstali kolem 7 hodiny ranní. Holky jsme dali na stake out vedle Romanových psů a začali balit věci na trek. Kolem 8 hodiny mezi prvními závodníky vyrazil Roman s Devonem a Martin se svou fenkou. Zdeněk si od Romana vzal Avalanche a já šla s Didou. Kesy zůstala pod dozorem Jardy Fabiánka, kterému tímto ještě jednou moc děkuji. (Kesy je už 13 let a i když s námi chodí na výlety, trať dlouhou 90 km by už asi nezvládla. A tak si užívala přes den na stake outu, kde pozorovala dění okolo a noc v autě, které měla celé pro sebe ). Se Zdeňkem jsme vyrazili něco před 9h.

Šlo se podél řeky a Dida táhla jak divá. Avalenche šel také dobře, byl to jeho první trek a tak byl z toho nového prostředí trošku vyjukaný, bojácný a nevěděl zda jít před Zdeňkem či raději za ním. Časem se to zlepšilo a hlavně druhý den, už šel před Zdeňkem.

Část trati vedla kolem rozestavěné dálnice na Teplice. Došli jsme do Dobkoviček a odtud jsme pokračovali do Radjčína a Dolních Zález. Tam jsme si se Zdeňkem dali "zmrzlinovou" pauzu a přešli nádraží a pokračovali zahrádkářskou kolonií na Soudný vrch, kde byla první kontrola. V nohách jsme měli kolem 27 km. Dida celou dobu táhla, což bylo velmi příjemné do kopců. Z kopců jsem ji brzdila. Je to holka šikovná a tak z kopců mi šla "za patami" neboli za mnou. Odtud jsme pokračovali do Žimu. Po absolvování asi 1,5 km dlouhé cesty lesem a loukou na nás čekala "tajná" kontrola. Honza tam opět dělal své vynikající palačinky s nutelou a šlehačkou. Mňam. Pejsci tam měli nachystanou misku s vodou. Po občerstvení jsme pokračovali dál do Bílky, Černčic až Kostomlat. Kousek před Kostomlaty se spustila dešťová přeháňka (Ten den už asi třetí, jinak byl hezký slunečný den a tak na nás ty mokré věci docela rychle uschly). Začalo se pomalu stmívat. Prošli jsme kolem zříceniny a došli do Kostomlat, kde byla 2 kontrola. V Kostomlatech jsme v restauraci "U pošty" potkali Romana s Martinem a další trekaře, kteří si tam dávali večeři. Obsluha v restauraci byla velmi příjemná a vstřícná a pustila nás dovnitř i se psy. Dida si zalezla pod stůl a odpočívala, Avalanche se pozdravil s páníčkem a zalezl si pod Zdeňkovu židli. Po chvíli se Roman s Martinem zvedli a pokračovali dál v cestě. My jsme se v restauraci zdrželi asi hodinku, dobře se najedli a odpočinuli a pokračovali dál. Dida s Avalenchem si taktéž odpočinuli a tak byli plni elánu. Se mnou to bylo horší. Únava se začala projevovat a také první otlaky na nohou se ozívali. Venku už byla tma a my šli zrovna po špatně značené cestě. A tak jsme začali hledat místo na bivak. Což se nám podařilo asi po hodině chůze na nějakém 56 km. Dida s Avalanchem dostali nažrat, stočili se vedle nás do klubíček a spali klidně až do rána.

Ráno jsme trošku zaspali a vyrazili jsme až kolem půl 8 h do Štěpánova, Lesklé a Dřmčic, kde byla 3 kontrola. Dida s Avalanchem šli krásně. Oba táhli a hodně nám pomáhali do kopců. Avalanche se už nelekal neznámých zvuků a byl klidnější. Trať vedla kolem zříceniny Hrádek a tak jsme si na ni se Zdeňkem a psy vylezli i když to byl asi kilometr navíc. Výhled odtud byl nádherný. Počasí nám opět přálo. Když jsme se pokochali panoramaty, pokračovali jsme dál do Lhoty. Zde jsme si na náměstí ze studny nabrali pitnou vodu a posvačili. Byli jsme zhruba na 70 km. Po krátké pauze jsme pokračovali dál do Medvědic a Kocourova. Vylezli jsme na kopec Ostrý, kde na jeho vršku byla další zřícenina, kterou jsme navštívili navíc. Zde jsme měli krásný výhled na Milošovku, která odtud byla vzdálená pouze 2 km. I když nás na ní organizátoři neposlali, pár výstupů jsme si přeci jen užili. Slezli jsme do Března a odtud už cesta vedla do Velemína, kde jsme se napojili do Opárenského údolí a o chvíli později jsme byli v cíli. V nohách jsme měli za ty 2 dny 87 km, byli jsme příjemně znavení, ale spokojení.

Kesy nás radostně přivítala a Roman s Martinem byli už pár hodin v cíli. Chvíli po našem příchodu začalo vydatně pršet. Když pršelo asi třičtvrtě hodiny, rozhodli jsme se, že pojedeme domů místo původně myšleného odjezdu v neděli. Roman s Martinem taky odjeli a k odjezdu se chystala i Lucka Wegnerová s Lukášem, kteří zdárně absolvovali midovou trasu.

Rozloučili jsme se s organizátory a vyrazili směrem k domovu. Tak zase příště na Krušnohorském dogtreku.

Maminka se trochu nudila a jelikož se blížila oslava čarodejnic, tak si trochu pohrála s fotkami. Že mi to tam sluší?

29.1.2011 4 etapa - 35km + vyhlášení výsledků

Vstala jsem kolem 6h ranní. Dala jsem Didu na stake out a začala balit stan a ostatní věci. Mezi 7-9 h všichni závodníci museli opustit bivak. Se Zdeňkou a Milanem jsme chtěli vyrazit na trať co nejdříve. Zdeňka s Bubákem odstartovala něco málo po 7h, my s Milanem o něco později. Trať byla urolbovaná až na Pěticestí a na Čertovu horu (myslím, že se tak jmenovala), dál byla opět ujetá spřeženími. Byla tvrdá a jelo se po ní dobře. Na Pěticestí jsme tentokrát nezastavovali neboť jsme měli ujeto teprve 10 km. Dida běžela pěkně. Byl opět krásný den, slunečno, mrazivo a tak nám trasa ubíhala rychle. Ve sjezdu za Pěticestím jsme s Didou Milanovi ujeli. Když jsme vystoupaly na protější svah, zastavila jsem se na chvíli, abych si udělala pár fotek.Tam nás dojelo pár cyklistů a Bára Boudová s Milanem. Vyrazily jsme s Didou za nimi. Projely jsme další kontrolou a já konečně viděla za světla část tratě, kterou jsem 2x jela jen za tmy. Na kontrole u zámečku jsme si dali všichni čaj a pokračovali po krásně urolbované cestě. Jeli jsme lesem a po nějaké době jsme sjeli na louku. Tu jsme přejeli a už tu byl zavěrečný sjezd sjezdovkou do cíle. "Dido, my jsme to zvládly. My jsme ujely Šediváčkůvlong" chválila jsem Didu v cíli a měla jsem z toho zvláštní pocit. Opravdu jsem ujela celý závod. Měla jsem radost z toho, že jsme s Didou dojely. Zároveň jsem cítila jakési prázdno z toho, že už je konec, že už žádná další etapa není, že už je to za námi. Zdeněk na nás čekal v cíli a tak odvedl Didu za Kesy na stake out. Dida dostala napít a po chvíli jsme je obě dali do boudiček v autě. Já se šlapřevléct a najíst. Všichni netrpělivě čekali na výsledky. Vyhlášení začalo něco po 15 h. Z asi 12 běžkařů nás celý závod dokončilo 7 a já skončila s Didou na 6. místě. V ženách na 3. Byl to úžasný pocit stát na bedně vítězů se Zdeňkou Duškovou (1.místo) a Kamilou Novákovou (2.místo). Milan se umístil na 1. místě v pulce. Dostali jsme krásné ceny. Největší radost mám asi z mikiny na které je vyšité logo 15. ročníku Šediváčkova longu a kategorie s umístěním. Je to pro mě takový malý důkaz toho, že absolvování Šediváčkova longunebyl jen sen, ale že jsem ho s Didou skutečně jela a dojela. Po vyhlášení někteří závodníci odjeli domu a někteří jako např. my, Zdeňka s Milanem, Zeťourci, Brzkovic či Kronusovi zůstali do neděle. Večer jsme pak společně poseděli v Kristýně a povídali si o zážitcích z předchozích pár dnů. K tomu nám hrála místní kapela. Jelikož v ní měli i basu, Milan "Rajčák" neodolal a šel si s nimi na ní zahrát.Také cyklisti s Honzou Kopkou slavili svůj historicky první Šediváčkův long, kde dojeli celou trasu 222 km (213 km). A pejsci spokojeně odpočívali ve svých boudičkách. V neděli ráno jsme pak všichni zbalili věci a po snidani se rozjeli dosvých domovů. Absolvováním Šediváčkova longu jsem si splnila další ze svých snů. A jestli ho pojedu někdy příště? To se uvidí. Byl to, pro mě náročný závod, plný nádherných zážitků a nových zkušeností.

Fotky ze Šediváčkova longu jsou:

http://anderka.rajce.idnes.cz/Sedivackuv_long_2011/

28.1.2011 - 3.etapa 55 km + bivak

Ráno jsme vstali do krásného slunečného, ale mrazivého dne. Vyvenčila jsem Kesy s Didou a dala jim napít. Didě jsem dala ještě maso se škvarkami a šla se najíst do Kristýny. V 9 h byl musher meeting, kde jsme se dozvěděli, co vše si sebou máme vzít na povinný bivak. Nám běžkařům věci jako stan, spacák, karimatku a vařič, odvezou skútrem. Musheři si všechny tyto věci musí odvézt v saních. Po meetingu jsem si šla s ostatními zabalit a baťoh s věcmi dala na velkou hromadu u vchodu. Kromě toho, jsme si každý běžkař museli vézt povinnou výbavu, kterou jsme si až dosud vozili v baťohu na předchozích etapách. Už jsem si na ten baťoh zvykla. Zdeněk měl dnes na starost kromě Kesy, Tiny a Pipi i psi od Venci Zetka, kteří nejeli se spřežením a tak měl o zábavu postaráno. Start byl v 11 h. První opět odstartovali kolaři. S Didou jsme vyrazily hned po nich. Na sjezdovce nás "dobruslila" Zdeňka s Bubákem. Tomu se, ale dnes moc jít nechtělo. Lehal si do sněhu, stále se otáčel a různě Zdeňku obíhal. Teprve nahoře se rozběhl a zmizel nám z dohledu. Zřejmě slyšel Barču a Káču ze své smečky a chtěl na ně počkat? Dida dnes šla líp.Moc se neotáčela a tak nás moc spřežení hned po startu nepředjelo. Trať byla tvrdší, dostatečně ujetá a tak se v ní jelo dobře. Bez úhony jsem zvládla první sjezd i potoky. A už jsem byla na Bungrovce, která byla krásně urolbovaná a dalo se na ní bruslit. Po nějaké chvíli nás dojel Milan s pulkou a Dida se zařadila vedle holek. Trať ubíhala dobře a tak jsme poměrně rychle byli na 17 km na kontrole v sedle pod Masarykovou chatou. Vzala jsem si od Rajčáka čaj a pokračovala dál. Ve svém oblíbeném prudkém sjezdu jsem si sundala běžky a tak nám Milan i další spřežení ujeli. Proti nám zde šlo několik běžkařů směrem vzhůru. Ke kontrole na 20 km, kde byla možnost vrátit se po K.O. ke Kristýně, jsme tak jeli skoro sami.Na spáleništi jsme dojely Milana a pokračovali opět kus společně, než nám v dalším sjezdu ujel. Projely jsme lesem na louku, kde byla odbočka na bivak. My s Didou však musely pokračovat na Pěticestí a znovu na spáleniště. Trať na Pěticestí byla krásně urolbovaná. Dojely jsme Milana a pokračovali zase společně. Dida před kontrolou zrychlila. Asi se tolik těšila na svou mňamku, kterou samozřejmě dostala. Když jsme se s Didou občerstvily, pokračovaly jsme dál. Milan nás po chvíli dojel. Na spáleništi jsme se střídali podle toho jak se holkám chtělo jít. Ani dnes mě čelovka nezklamala a svítila dobře. Dida šla svým tempem s napnutou šňůrou a vůbec nebylo znát, že už má v noháchtolik kilometrů. Opět tu byl prudký sjezd. Tentokrát si v něm sundal lyže i Milan a sešel ho. "Úvoz" byl už dost vyjetý od spřeženích a tvořil tak úzké koryto. Dole jsme nazuli lyže a společně dojeli na bivak. Dojel nás i jeden cyklista. Bivak byl na louce, kde už byla většina musherů. Měli již postavené stany a psi odpočívali na stake outech. Oni sami se ohřívali v chatě s občerstvením. Po dojezdu na bivak, jsem postavila Didě stake out, odhrabala si sníh a s Milanovou pomocí postavila stan. Dala Didě večeři a šla najídlo za ostaními do chaty. Byli tu všichni, kdo dojeli - musheři i cyklisti. A všichni zde sušili oblečení a nahřívali se. V chatě jsme mohli být jen do 2 h a pak už jen ve stanech nebo pod širákem. Povinný bivak byl od 2-6h. Kolem půlnoci jsem šla spát. Venku byla jasná noc a teplota opět o něco klesla. Bylo tak kolem mínus 17. Dida mě vítala, jako kdyby mě neviděla týdny. Byl to pro ní stejně jako pro mě první bivak na sněhu. Vzala jsem si jí do stanu. Nejdříve se Dida uvelebila na spacáku, ale po chvíli si přelezla na prázdný baťoh, stočila se do klubíčka a usnula. Ve spacáku do -35 mi bylo teplo, jen s obličejem to bylo horší, ale docela jsem se prospala.

27.1.2011 - 2. etapa 60 km

Dnes se jela stejná etapa jako včera. Start ovšem byl až ve 12h a tak dopoledne bylo volnější. Přesto jsme vstali kolem 7h a šli vyvenčit psy. Dida po včerejším náročném výkonu vypadala dobře, odpočinutě a vesele. Poskakovala kolem mě a Kesy plná elánu a očekávání, co dnes budeme dělat? Vyvenčila jsem holky, napojila, nakrmila a dala je zpět do boudiček v autě. Se

Zdeňkem jsme zašli na snídani. Jelikož jsem měla do startu ještě čas, venku bylo hezké počasí - už nesněžilo a svítilo i sluníčko, vzala jsem si Kesy s Didou a šla udělat pár fotek. V půl 12 jsem si ještě rychle skočila do Kristýny na polévku a rychle se převléknout a hurá na start.

Ve 12 h odstartovali kolaři a asi 5 minut po nich Zdeňka s Bubákem. Hned za ní já s Didou. I dnes jsem raději první kopec vyšlapala po svých a běžky nasadila až navrchu. Dida se mi otáčela a tak nás předjelo několik spřežení např. Ríša Burda, Paliza, Radka Novotná aj. Dida šla svým tempem a ani za těmito spřeženími nezrychlila. Sníh byl měkký, ale trať byla více projetá a dalo se v ní lépe plužit. Teprve, když nás po chvíli dojel Milan s Káčou a Bárou, Dida přidala. Vypadalo to, jako kdyby na holky čekala. Od té doby šla mnohem lépe. A tak i dnes jsme většinu tratě jeli s Milanem společně.

Někdy ujel Milan mě - zvláště ve sjezdech. V těch nejhorších úsecích jsem si raději sundala běžky a tak se to tentokrát obešlo bez pádů. Sice jich pár bylo, ale nebylo to tak zlé, jako předchozí den. Věděla jsem už, co mě na trati čeká - kde si zpomalit, kde nemusím tolik brzdit, ... Někdy jsme Milanovi ujely mi s Didou. A zase po pár kilometrech jsme se sjeli. Mezitím nás předjížděla další spřežení nebo jsme chvíli jely s Didou sami a já si užívala atmosféry - já se psem v krásné přírodě Orlických horách. Pouze na spáleništi mi bylo trochu ouvej neboť tam padla mlha a foukal vítr. Nějakou dobu jsem tam jela s Didou sama a měla trochu strach abych nesjela z tratě. Zvládly jsme to bez úhony a asi 5 km před Pěticestí jsme dojely Milana. Holky mu nechtěly jít, ale když jsme je dojely, přidaly do kroku. Vypadalo to, že si na naší přítomnost zvykly a že na nás čekají. Chvíli jel s námi i Martin Brzek se svým spřežením než nám ujel.

Konečně jsme dojeli na kontrolu na Pěticestí. Tam jsme se s Milanem na chvíli zdrželi, abychom dali psům napít a nějakou mňamku. Dida dostala masovou kapsičku zalitou vodou. Skládací miska ji na sněhu trochu klouzala, ale Dida si s tím poradila a vše sežrala. I my jsme se občerstvili a pokračovali dál. Holky Milanovi nechtěli jít, Kačce se lepil sníh na packy a tak Milan musel obout botičky. Já s Didou pokračovala dál. Sjezd z Pěticestí jsem zvládla ještě za světla i když čelovku jsem již měla vyndanou. I část stoupání do následujícího kopce, jsem zvládla ještě za šera. Pak už to nešlo a já musela rozsvítit. Čelovka mě tentokrát nezklamala. Po změně druhu baterií svítila tak jak má a já viděla nejen daleko před sebe, ale i dostatečně vedle sebe. Jelo se mi dobře a Dida mě krásně táhla. Konečně jsme minuly kontrolu 15 km od cíle. O něco později jsme projely kolem kontroly na zámečku. Sjeli se opět s Milanem a pokračovali společně.

Konečně jsme projely s Didou cílem. Byla jsem šťastná. Tahle etapa se mi líbila. Dida vypadala spokojeně a tak jsem jí chválila a chválila. Odvedla jsem jí k autu, kde se přivítala s Kesy a já mezitím Didě připravila pití s masovou kapsičkou. Do boudičky si Dida skočila ochotně. Přeci jen už měla v nohách 120 km za 2 dny. Já se šla převléct a za ostatními do restaurace v Kristýně, podělit se o dnešní zážitky. Zdeněk i dnes měl na starosti Kesy, Tinu a Pipi. S Pipi si udělal asi 20 km výlet na běžkách a s Kesy s Tinou pak pěší procházku. Holky dostaly večeři a než jsme šli spát, tak je Zdeněk vyvenčil. Zítra nás čeká bivak.

Uteklo to hrozně rychle a bylo tu úterý 25.1.2011 - den D. Šediváčkův long 2011 v Deštném v Orlických horách začal a mě nezbylo doufat, že naše příprava s Didou byla dostatečná, abychom tento extrémní závod zvládly. V úterý dopoledne jsem dobalila poslední věci pro sebe, haskounky Kesy s Didou a Idu, kterou jsme vezli ke Zdeňkovým rodičům, kteří jí budou až do neděle hlídat. Zdeněk přišel z práce kolem 15h, rychle si zabalil věci a už se vše nosilo do auta. Kolem půl 5 bylo vše naloženo a my mohli vyrazit. Cestou na Šediváčka jsme se zastavili u Zdeňkových rodičů a předali jim Idu a dál pokračovali směrem do Deštného v Orlických horách. Celou cestu sněžilo. Čím více jsme se blížili do hor, tím více sněhu přibývalo na silnici. "Začíná to pěkně" pomyslela jsem si při pohledu na sněhovou nadílku, která nás čekala po příjezdu k chatě Kristýně.

Martin Brzek, který s Klárou byli u Kristýny už od neděle nám a Zdeňce s Milanem drželi místo. Zdeňka s Milanem už byli také na místě a díky nim jsem byla včas zaprezentovaná. Slavnostní zahájení jsme ovšem nestihli. Ke Kristýně jsme dorazili chvilku po 20h. Zaparkovali jsme na místo vedle Zdeňky a šli se ubytovat. Na pokoji jsme byli společně se Zdeňkou a Milanem, kteří už byli zabydlení a seděli s ostatními mushery v restauraci Kristýny. Po té co jsme se se Zdeňkem ubytovali a nakrmili Kesy s Didou, jsme se přidali k ostatním a probírali nejen nástrahy zítřejší první etapy. Spát jsme šli po půlnoci. Venku stále sněží a na autech už je 10-15 cm nového sněhu.

26.1.2011 - 1. etapa 60 km

Vstali jsme kolem 7 h a šli vyvenčit psy. Kesy s Didou měli z krásného prašanu ohromnou radost. Dida skákala kolem mě a Kesy se v něm hned začala válet. Holky dostali teplou vodu a Dida porci masa a trochu škvarků, měla před sebou dlouhou cestu. Teprve pak jsme se se Zdeňkem nasnídali my a já si začala balit baťoh s povinnou výbavou pro skijöring. Start byl od 11h. První odstartovali velká spřežení, pak my na běžkách, pulka, menší spřežení a na závěr ti, kteří chtěli jet jen turistickou trať a cyklisti. Ano, kromě musherů se psími spřeženími, přijelo i poměrně dost cyklistů na sněžných kolech vedených Honzou Kopkou. My se Zdeňkou startovaly v 11.15. Dida na startu byla natěšená, jen vyběhnout. Před námi vystartovala Zdeňka Dušková s SH Bubákem a my hned za nimi. Jelikož hned po startu následuje kopec sjezdovky, rozhodla jsem se ho vyšlapat po svých a lyže si nasadit až na vrchu. Dida táhla, neboť chtěla za Bubákem a ostatními psy, kteří nás předjížděli. Když jsem byla nahoře, rychle jsem si nazula běžky a vyrazila zaostatními.

Dida táhla krásně. Trať byla projetá skútrem, ale měkká neboť stále ještě chumelila. "Alespoň budu padat do měkkého" napadlo mě, když jsem se řítila z prvního sjezdu. V tu chvíli jsme netušila, jak moc to bude pravda. První pád byl hned při prvním sjezdu, kdy se mi v čerstvém prašanu a úzké cestičce jen od pár spřežení, běžkařů a skútru, špatně brzdilo. Ovšem nebyla jsem jediná, kdo ostrou pravotočivou zatáčku při sjezdu nezvládl a zabrzdil pádem do měkkého prašanu. O kus níže na nás čekal jeden ze dvou potoků. První jsem přešla s lyžemi, na druhý jsem raději sundala lyže. To už nás míjeli i první spřežení. O něco dál nás dojel Milan Petruželka s pulkou ve které měl zapřažené SH Káču s Barčou. Dida se jich držela a tak jsme se postupně prokousávaly tratí. Občas se nám s Didou podařilo Milana předjet, jindy předjel on nás. Nakonec se ukázalo, že většinu tohoto závodu pojedeme s Milanem společně. Stoupali jsme "Bungrovkou" vzhůru, dále k Masaryčce a k první kontrole s čajem, která byla pod Šerlichem. Čaj tam podával Rajčák. Kdo chtěl, mohl si tam dát i rum, ale to jsem si netroufla. Byly jsme s Didou teprve na asi 17,5 km. Následoval první náročný sjezd, kdy jsem byla více na zemi než na běžkách a který jsem nakonec absolvovala po zadku. Pokračovali jsme dále na 20 km k Rampušákovi, který měl stanoviště na KO. Zde byla možnost se vrátit zpět ke Kristýně a jet jen 35 km. S Didou jsme pokračovala dál na spáleniště. Dojely jsme Milana a on mi popisoval trať. Trať závodu mi docela ubíhala. Dida šla dobře a hodně mi pomáhala. Hlavně do kopců. Při dalším prudkém sjezdu, který tvořil úzký koryto nám Milan ujel. Zde na mě padla první krize. Jela jsem v sedu na běžkách nebo přímo po zadku. Konečně jsem byla z úvozu pryč. Minulo nás několik spřežení. Dida byla hodná a čekala než se "vyškrábu" zpět na nohy a vyrazíme v jejich stopách. Konečně jsme sjely lesem na louky, kde byla část urolbované cesty a já mohla bruslit. Vystoupaly jsme s Didou na Pěticestí, kde byla další kontrola s čajem. Tady jsme dojely Milana. Byly jsme na 35 km a ještě 25 km měly před sebou. Následovalo asi 5 km klesání a dalších 5 km stoupání. Pak byla další kontrola a do cíle zbývalo 15 km. Pomalu se začalo stmívat a tak jsme si s Milanem vyndali čelovky. První zádrhel. Byť jsem v ní měla čerstvé baterky, čelovka svítila jako když nesvítí. Osvětlila Didu přede mnou, ale už neosvítila značky po stranách. Jela jsem proto značně pomalu, protože jsem v nejasném světle nedokázala odhadnout terén. Milan se mi začal vzdalovat až nám ujel. U zámečku, kde byla další kontrola s čajem a do cíle už zbývalo jen asi 5 km, na mě padl strach. Čelovka moc nesvítila a já poprvé odbočila špatně. Naštěstí jsem si to po pár metrech uvědomila, vrátila jsem se ke značce, kterou jsem přehlédla a pokračovala na trati. Trať vedla lesem a já s Didou jela pomalu i když ona by běžela rychleji. Konečně jsme dojely 2 spřežení. Bohužel to bylo spíše za trest. První spřežení jelo se 4 psy a svítilo na cestu sobě i spřežení, které jelo za ním, neboť druhé spřežení o 10 psech nemělo čelovku. První spřežení se zastavilo, dotázalo se druhého zda je vše O.K., rozjelo se, chvíli na to i druhé spřežení a my s Didou mohly jet za nimi. Sotva jsme se rozjely, už obě spřežení před námi stály. To se opakovalo asi každých 5 m. Dida nechápala, proč když se rozeběhne, musí zase zastavit. Asi 4x jsem zkusila spřežení před sebou předjet. Bohužel německý musher nás nechal dojet do poloviny svého 10spřežení a rozjel se. Takže jsem se musela zařadit zase za něj. Prostě mi nedovolil předjet ho i když byl značně pomalejší než já s Didou. Při představě, že takhle pojedeme až do cíle, jsem začala být pěkně vzteklá. Naštěstí nás dojela další 3 spřežení a předjela mě. Mezi nimi byla i Bára Boudová, která se snažila tohot německého mushera bez čelovky, který nás všechny brzdil předjet. Když ani ji na potřetí nepustil předjet, donutila ho zastavit a předjela ho. Využili toho další spřežení a já mezi nimi. Předjeli jsme i prvního mushera z této dvojice a dál jsme už jeli každý svým tempem. Dida pookřála a já také začala být klidnější. Konečně přišel výjezd z lesa na louku a závěrečný sjezd sjezdovkou do cíle. Cílem jsem projela vyčerpaná fyzicky i psychicky. V ten moment jsem byla rozhodnutá, že do druhé etapy nenastoupím. Dida na rozdíl ode mě byla veselá a vůbec na ní nebylo vidět, že má v nohách 60 km. Zdeněk, který na nás čekal v cíli ji odvedl k autu, kde čekala Kesy a postaral se o ní. Já se rozklepala zimou a vyčerpáním a šla se rychle do Kristýny obléci. Bylo mi hrozně a tak jsem se najedla a šla si lehnout. Zaspala jsem tak i musher meeting na druhý den. Trochu jsem pookřála, ale stejně to nebylo ono a tak holky šel vyvenčit Zdeněk a já šla opět spát.

Zdeněk, měl během našeho pobytu na trati na starost Kesy a Tinu s Pipi od Zdeňky a Milana, které nezávodily. A tak se nenudil. Nejdříve šel s Kesy a Tinou na procházku. Holky byly spolu v pohodě. S Pipi pak Zdeněk vyrazil asi na 25 km výlet na běžkách.

Neděle 8.8.2010

Ráno jsme se se Zdeňkou zbudily kolem 6h a šly vyvenčit psy. Oproti včerejšímu ránu bylo tepleji. Opět to vypadalo na krásný den. Nad horami vycházelo slunce. Po snídani jsme se šli připravit na start, který měl být v půl 10. Kesy jsem dala do boudičky v karavanu a šla jsem se s Didou a Zdeňkou s Bubákem připravit do okolí startu. Měly jsme ještě čas. Opět se startovalo od nejrychlejšího s 30 sekundovými rozestupy. Zdeňka startovala v 10h a já v 10.18. Dida byla klidná a pozorovala starty ostatních psů. Teprve když se blížil náš start, začala být neklidná a chtěla už už vyběhnout. Konečně přišel náš čas a my odstartovaly.

Start i část trati po které jsme s Didou běžely byl stejný jako u první etapy. Ke změně došlo až po seběhu k první občerstvovací stanici, kde jsme včera běželi doleva vzhůru. Dnes jsme běželi doprava a stále dolu do údolí. Pak jsme začali stoupat. Dnešní etapa měla 8,5 km, ale oproti včerejší měla mírnější stoupání a občas i nějakou rovinku. Ovšem i zda byly některé úseky hodně náročné. Dida mi opět do kopců pomohla, z kopců šla u nohy a vypadala, že je v pohodě. To já měla během tratě asi 4 krize, bolely mě stehna a psychicky jsem byla na dně. Ale nevzdávala jsem se se. Konečně jsme vystoupaly dostatečně vysoko a pod námi v dálce se rýsovaly hotely Oz. Proběhly jsme potůčkem, kde se Dida napila a začali klesat do města. Konečně tu byla cílová rovinka přes městečko a cíl. Byla jsem vyřízená, ale šťastná. Dida běžela krásně a byla v pohodě.

V cíli na nás čekala Romča a odvedla nás ke stánku s občerstvením. Dida dostala kousek buchty, kterou tam pro nás měli a pár rozinek. Já vypila asi 3 šálky šťávy. Když jsem se vydýchaly, šly jsme s Didou a Romčou k autu. Tam už odpočíval Honza se Zdeňkou. Honza nám ukázal zčernalý nehet u palce. Pěkně to asi bolelo, ale Honza se tvářil statečně. Přišel Šimon zda nepůjdeme namasáž. Dobrý nápad. Vyndala jsem tedy Kesy z boudičky a dala jí k Didě na stake out. Hned se začaly provokovat. Kde berou ten elán? Vyrazili jsme tedy na masáž stehen a bylo to opravdu příjemné. Pouze Honza si místo masáže stehen nechal propíchnout a vyčistit zčernalý nehet. Zdeňka mu ho před tím zledovala, a tak Honzu "operace" moc nebolela.

Takto "osvěženi" jsme připravili věci k odpolednímu přesunu do Vaujany a šli se podívat na dětskou kategorii a podpořit Honzíka Buriana. Po doběhnutí dětské kategorie, bylo celkové vyhlášení obou etap. Honza Bielik skončil na 2. místě v juniorech, Nikola Marešová na 2. místě v juniorkách a Jirka Suchý na 1 místě v chlapech. Na začátek slušný výsledek.

Po vyhlášení jsme se přesunuli do nedalekého Vaujany, které je 1250 m n m. Parkovalo se asi 2 km za Vaujany, na louce oblklopené horami. Kromě louky tam byly ještě tenisové kurty, dětské hřiště a restaurace, jinak nic. Moc se nám tu všem líbilo. Zaparkovali jsme vedle Romči, natáhli stake outy, já pomohla Honzovi postavit stan, který jsem jim přivezla a po té co jsme se trochu zabydleli, jsem se šla s Kesy a Didou projít po okolí. Došly jsme k nedaleké řece, kde se holky trochu smočily a šly zpět. Pomalu se začalo stmívat a ochlazovat. Seděli jsme venku (já, Zdeňka, její táta, Romča s Honzou), ochutnávali jsme zde zakoupené víno s kozím sýrem a povídali. Na chvíli se u nás zastavili Šimon s Karolínou. Kolem půl 12 jsem dala holky do boudičky a šla spát. Vždyť zítra nás čekají 2 etapy, sice krátké, ale určitě opět v náročném terénu.

Došly jsme se Zdeňkou na start. Jelikož se startovalo "ve vlnách", byli jsme rozděleni do několika sekcí po 30 závodnících. Já se Zdeňkou startovala ve 3. vlně. Honza jelikož měl nižší startovní číslo než my, startoval ve 2. vlně. Za námi startovali ještě 2 vlny. Starty vln byly po minutě. Divácky to bylo atraktivní, zvláště i proto, že dav závodníků po startu běžel ulicí Oz. Nervozita rostla, start se blížil. Stála jsem s Didou ve své sekci. Zdeňka s Bubákem stáli kousek od nás. Dida si dění kolem prohlížela se zájmem. Bylo to pro ní poprvné, co byla uprostřed něčeho podobného. Tolik psů, lidí, řevu. Někteří psi štěkali a jinak doráželi, jiní byli klidní a čekali až budou moci vyběhnout. Dida stála klidně, ale bylo na ní vidět, že je napnutá a že už chce také běže. Náš start se blížil. Odstartovala vlna před námi a my se všichni posunuli blíže ke startu. 5-4-3-2-1-Go zakřičel starter a my vyběhli. Dida běžela krásně. Bohužel chvilku po startu se na uzké cestě po Didě ohnal pes, běžící kolem nás. Dida vykňukla a znejistila. Zastavila se. "Didu, pojď, to je dobré, nic se neděje" chlácholila jsem jí a tak se znovu rozběhla. Jakmile nás však minul nějaký pes (a těch pár minut po startu nebylo zrovna málo), Dida se po nich otáčela, uhybala do stran, jančila. Jednou se dokonce zamotala do vodítka jiného psa, jak před ním chtěla uskočit. Soupeřce jsem se omluvila za zdražení, než se nám psy podařilo rozmotat. Naštěstí jsme už byly s Didou na sjezdovce, která byla do kopce a široká a kde se startovní pole rozptýlilo. Dida znovu získala jistotu a zklidnila se. Když nás na trati tu a tam někdo předběhla, už tolik neuhýbala do strany či se po něm neotáčila. Nasadila své tempo a běžela. Trať vedla po cestě, kterou jsme si ráno s ostatními procházeli. Asi po 800 m začala klesat do údolí a stále klesala a klesala. "Páni, to bude pěkné stoupání" napadlo mě, když jsme běželi hluboko pod úrovní Oz. Jelikož klesání bylo prudké, vedla jsem Didu u nohy resp. "za paty". Dida to naštěstí rychle pochopila díky průpravě, kterou měla na Krušnohorském DT. Běžela vedle mě a udržovala tempo se mnou. V jednom místě byla tzv. "dog free zona" což znamená, že zde se mohl pustit pes z vodítka. Já s husky si to dovolit nemohu a tak jsme dál běžely s Didou hezky u nohy. Konec zony byl označen cedulí "dog free zona finish". Zde si všichni museli chytit své psy a opět si je připnout na vodítko. O něco dál byla občerstvovací stanice pro nás i psy. My dostali šálek s vodou a psi se mohli osvěžit ve vaničce. Odtud začalo po zhruba 3 kilometrovém klesání do údolí asi 4 kilometrové stoupání. Dida běžela krásně. Táhla jak divá a hodně mi tak do kopce, který byl dost prudký, pomohla. Měla jsem radost z toho, že se nám daří předcházet závodníky, kteří nás z kopce předběhli. Je pravda, že zde šli, ale my jsme šly s Didou rychleji. Konečně jsme byli nahoře. V lese se už docela setmělo. Někteří závodníci měli čelovku. Já ne. Naštěstí mi ti co běželi za mnou i přede mnou trať dostatečně osvětlili a já tak s Didou mohla seběhnou poslední prudší klesání. Posledních pár metrů po sjezdovce a byl tu cíl. Byla jsem naším výkonem, hlavně Didiným velmi spokojená. Trať měla asi 7,5 km a v náročném převýšení jsem jí s Didou zvládla za 1:16:21. Po první etapě jsme s Didou byly 98 ze 140 závodníků. Krásný výsledek, alespoň pro nás. Odvedla jsem Didu na stake out, kde už Honza se Zdeňkou probírali zážitky z tratě. Vyndala jsem z boudičky Kesy, která tam byla hodná a Dida ji přivítala, jako by se neviděly kdoví jak dlouho. Holky dostali najíst a my seděli a povídali. Kolem půl 11 jsme postupně všichni šli spát. Zítra ráno nás čeká další etapa.

7.8.2010 sobota Ráno mě i ostatní zbudila Pipi, která už chtěla jít ven. Zdeňka vstala a odvedla oba své psy na stake out. Nedalo mi to a vstala jsem také, holky šly ven ochotně. Romča s Honzikem ještě chvíli polehávali, ale nakonec vstali i oni, aby vyvenčili Lentilku a Snickyho. Venku bylo chladno. Místo, kde jsmeparkovali bylo ještě ve stínu okolních vrcholů hor a Zdenčin táta, který již byl také vzhůru, odhadoval teplotu na 5 stupňů nad nulou. Naštěstí, jak se postupně mezi vrcholi dostávaly paprsky slunce, vzduch se oteploval a nakonec jsme mohli sundat bundy a kalhoty vyměnit za kraťasy. Ale to bylo až kolem poledního. Po snídani jsme se s Romčou šly podívat po zdejších krámcích. V suvenýrech jsem Idě koupila plyšového huskyho se šálou. Když jsme se vrátili, akorát kolem procházel veterinář Michael se svými pomocníky a kontroloval psy.

Po chvíli došel k našemu "stání". V ruce měl čtečku, aby zkontroloval správnost čipů na psech. Já měla na závod nahlášenou pouze Didu, ale chtěla jsem na některou kratší etapu vzít i Kesy a tak jsem jí dodatečně nahlásila. Nebyl s tím problém. Veterinář si poznamenal její údaje, zkontroloval pas a čip a já tak mohla na některou z etap místo Didy vzít Kesy. Skvělé. Když jsme měli všichni zkontrolované psy, dostali jsme od veterináře potvrzení a s ním jsme se mohli jít zaprezentovat. Šli jsme tam společně se Zdeňkou a Honzou. Po prezentaci jsme měli až do večera volno. Děti startovaly až v půl šesté a my až ve 20 h. Jelikož psi začali na stake outu dělat lumpárny, zláště Pipi, rozhodli jsme se vzít hafany na procházku. Šli jsme všichni (já, Zdeňka, její táta, Romča, Honza a naše 6ti člená smečka) a prošli si tak část večerní etapy.

Po návratu z procházky jsme si já a Zdeňka s tátou sbalili pár věcí a společně s Honzou Burianem a jeho rodinou jsme vyrazili ke stanici lanovky. Kesy s Didou šly se mnou, stejně jako Pipi, Bubák a Burianovic Dora s Plutem. Po zakoupení jízdenky, jsme došli k vedlejší stanici lanovky a postupně nastoupili do kabinek.

Vyjeli jsme na L´Alpette (2050 m n m). Nejdříve jela Zdeňka s tátou a s Bubákem a Pipi, pak jsem jela já s holkama a Honzíkem a nakonec jel Honza se zbytkem své rodiny. Na konečné lanovky jsme si udělali pár fotek a čekali až pojede lanovka tzv. tramvaj na další vrchol Dome des PetitesRousses (2810 m n m). Tato lanovka je pro 160 os. Když jsem se snažila zapozovat s holkama před jezírkem během čekání na "tramvaj", Dida se mi vyvlíkla z obojku a odběhla. Pár vteřin stála asi metr až dva ode mně na volno. Naštěstí se zrovna nikde nic zajímavého nemihlo a tak se mi jí podařilo bez problémů přivolat a nasadit jí znovu obojek. Možná i díky tomu, že Kesy jsem měla stále na vodítku, Dida se od nás moc nevzdálila. Pár šedivých vlasů mi během těch vteřin přibylo. Ještě, že se tam poblíž neobjevil svišť, jehož pískání jsme občas na horských loukách slyšeli a někteří šťastlivci ho i zahlédli. (Já mezi nimi nebyla ;o() Do odjezdu lanovky zbývalo ještě asi 10 min. Kabina lanovky byla opravdu velká. Kesy

s Didou, do ní stejně jako ostatní psi nastoupily bez problémů a po dobu několika minutové cesty vzhůru, byly klidné. Kesy už lanovkou jela několikrát a to i při minulé Montaně před 8 lety. Pro Didu to byla nová zkušenost, ale když viděla, že Kesy to zvládá bez problémů, tak i ona byla klidná. Kochali jsme se výhledem z lanovky. Byli jsme opravdu ve značné výšce. Zavěrečné drcnutí a byli jsme na místě. Hurá ven. Počasí nám přálo a tak se nám naskytla úžasná panoramata okolních vrcholů. Na některých byl ještě sníh. Dokonce i zde bylo několik sněhových polí a to se moc líbilo

holkám. A nejen jim. Dida ho začala lízat a Kesy se v něm vyválela. Když jsem si s ostatními pořídila dostatek fotek, vydala se naše skupinka po cestě na průzkum okolí. Po cestě jsme slezli do menšího údolí, kde bylo několik ledovcových jezírek a u některých byla sněhová pole. Mezi kamením,kvetli zvonky a pár další skalniček. To vše doprovázely vrcholky okolních hor, slunce a modrá obloha bez mráčků.

Nedaleko jezírka jsme si na chvíli sedli, abychom si užili tu nádheru. Zdeňka s tátou se pomalu vrátili zpět k lanovce a já s Buriany obešla ledovcové jezírko. Trochu jsem trnula hrůzou při překonání sněhového pole, protože končilo pode mnou vodní hladinou. Holky se držely vyšlapané cestičky a tak jsme to všichni zvládli bez úhony. Pomalu jsme se i my vrátili ke stanici lanovky sjeli zpět dolů do Oz. Bylo asi půl 4 když jsme se vrátili. Kesy s Didou jsem dala k ostatním na stake out. Blížilse start dětské kategorie v které startoval Honza Burian a tak jsme mu šli fandit. V půl 6 to vypuklo. Nejdříve běžely děti do 6 let a pak děti od 7 do 14 let. Honzík běžel v kategorii starších a měl tam silné soupeře. Honzík se držel a doběhl ve své kategorii jako druhý. Po dokončení dětské kategorie jsme měli meeting. O trati jsme se toho moc nedozvěděli. Nikdo z českého týmu neuměl francouzky a organizátoři zase neuměli moc anglicky či německy. Čas se posunul a start první etapy ve 20 h se rychle blížil. Já, Zdeňka a Honza jsme se šli převléci a rozklusat. Zdeňka při rozklusání potkala známou ze Šediváčku - Uršulu, která je z Německa a dala se s ní do řeči. Kesy jsem dala do boudičky a vzala si Didu. Počkala na Zdeňku, která si vzala Bubáka a společně jsme šly na start, který byl uprostřed Oz. Zdenčin táta si vzal Pipi a šel na opačnou stranu, aby nejančila.

Letos se opět konal ve Francii etapový závod v canicrossu. Už někdy na jaře jsme se se Zdeňkou Duškovou rozhodly, že pojedeme a přihlásily jsme se. Kromě nás se přihlásilo i pár dalších čechů jako např. Honza Bielik s mamčou Romanou. Čas plynul a termín závodu, který se konal ve dnech 7.8.-15.8.2010 se blížil. Seznam věcí, které budu potřebovat sebou se zdárně rozrůstal. A bylo to tu. Tašky a krabice s věcmi pro mě a psy byly sbalené a připravené na chodbě. Bylo čtvrteční dopoledne a já čekala, až mě vyzvedne Zdeňka Dušková, která jela se svým tátou a haskouny Bubu a Pippi. Já jsem si sebou do Francii vzala Kesy, které je už 12 let a byla se mnou na Trophé des Montana, která se běžela v roce 2002 a dvouletou hrobnici Didu, pro kterou akce tohoto rozsahu byla premierou. Čekalo nás ujet 1100 km do městečka OZ nedaleko Grenoblu. Zdeňka s tátou přijeli asi v půl 11 a během hodiny jsme měli naložené moje věci v autě. Zdeňka mezitím vyvenčila Pipi s Bubákem. A já Kesy s Didou ukázala jejich nové bydlení pro několik příštích dnů. Byla to krásná boudička v karavanu, kam se dalo vlézt jak ze vnitř karavanu tak zvenčí. V boudičce byla sláma a Dida s Kesy si tam vlezly bez problémů a koukali přes mřížku dvířek ven. Stejnou boudičku měl i Bubák s Pipi. Museli jsme ještě počkat, až se Zdeněk vrátí z práce, aby mohl pohlídat Idu, která s ním zůstala doma.

Kolem 12 h přijel a nastalo loučení. Ida stála u boudičky a koukala na Kesy s Didou, kterým mávala. Poslední pusa a ahoj ahurá vstříc dobrodružství. Vyrazili jsme na cestu. Zdeňka zavolala Romaně Bielikové, která měla jet s námi v závěsu, že už vyrážíme a že se sejdeme v Rozvadově u McDonalda. Romča s Honzou a jejich alaskánky Snickrem a Lentilkou tam dorazili chvíli po nás.Vyvenčili jsme pejsky, dali si nějaký sendvič a kolem 15h projeli hranicemi. V Německu jsme jeli pod dálnici směr Nümberg, Heilbron, Krisrühe, Baden-Baden. Zhruba po 3 hodinách jsme zastavovali na odpočívadlech či parkovištích u benzinek, abychom vyvenčili psy. Všichni cestu zvládali dobře. Asi 25 km před Německo-Švýcarskými hranicemi jsme zaparkovali na velkém parkovišti, kde bylo všude spoustu zeleně.

Vyvenčili jsme hafany, nakrmili a šli spát. Zdenčin táta se uložil ke spaní v autě, Romča s Honzíkem se uvelebili taktéž v autě přesto, že jsme jim nabízeli spaní v karavanu.

U Zdeňky v karavanu jsem spala jen já a Zdeňka. Pipi s Bubákem se uvelebili na posteli vedle Zdeňky a Kesy s Didou spokojeně spaly v boudičce pod mou postelí.

V pátek ráno jsme se zbudily kolem 7h a šly se Zdeňkou vyvenčit hafíky. Romana s Honzou už byli také vzhůru a přidali se k nám. Kesy s Didou mě táhly a já litovala, že jsem si nevzala pás a mám je jen na vodítku na rozdvojce. Cesta z parkoviště vedla lesem na místní cyklostezku, která vedla podél řeky. Byl krásný den. Po procházce jsme se postarali o psy a teprve potom o naší snídani. Čaj už byl připravený od táty Zdeňky.A tak jsem přidala perník, který jsem upekla den před odjezdem. Po snídani kolem 8h jsme vše zabali,

psi dali zpět do boudiček a vyrazili společně s Romanou směr Basel. Na Německo-Švýcarských hranicích nás nikdo nekontroloval. Pouze švýcarský celník zkontroloval zda máme dálniční známku a upozornil nás, že musíme mít známku i na karavan. Zdeňka jí tedy koupila a dle instrukcí ji nalepila na přední okno karavanu. U Romči to proběhlo bez potíží a tak jsme mohli opět pokračovat v cestě. Švýcarsko jsme projeli docela rychle. Užívali jsme si pohledu na okolní krajinu o který bychom byli ochuzeni pokud bychom v noci pokračovali. 

Kousek za hranicemi nás navigace podle které jsme jeli, svedla z dálnice do města Biel Bienne a provedla nás přes jeho centrum, dál kolem jezera do jednoho z mnoha tunelů, kterými jsme ve Švýcarsku projížděli, zpět na dálnici. Řídila zrovna Zdeňka, její táta jel s Romanou, kterou zlobila v autě převodovka, ale v úzkých uličkách města si s karavanem poradila bravurně. Jeli jsme směrem na Lausanne a Ženevu. Pouze s odpočívadli na venčení to bylo horší. Kolem 11h jsme zastavili na benzince kousek od Lausane. Kesy s Didou neodolaly výhledům na kopce a opřely se o zídku, aby lépe viděli. Nasvačili jsme se a pokračovali dál. Když jsem se zbudila, byli jsme na hranici s Francií.

Nikdo si nás zde nevšímal a ani nekontroloval naše či psí doklady. Zamířili přes Annecy a Grenoble do našeho prvního horského střediska OZ. Krajina za okny se změnila. Provázely nás skalnaté hřebeny hor.

Byly vyšší než ve Švýcarsku a my začali stoupat. Aby ne. Horské středisko OZ v kterém se v sobotu běžela první etapa bylo v nadmořské výšce 1350 m. Do Oz jsme dorazili kolm půl 4 odpoledne. Našli jsme si místo na parkování tak, aby vedle karavanu mohla být se svým autem Romča. Natáhli stake outy podél aut na trochu trávy a vyvenčili. Po zabydlení se, jsem se šlas Kesy a Didou projít společně se Zdeňkou, jejím tátou a Pipi s Bubákem. Stále krásně svítilo slunce a vrcholky okolních hor byly vidět daleko daleko. Na některých vrcholcích byl vidět sníh.

Asi po hodině jsme se vrátili. Holky jsem dala k Pipi a Bubákovi na stake out. Didu jsem musela prohodit s Kesy, protože stále provokovala Bubáka k "nepravostem" a Pipi se to moc nelíbilo. Romana s Honzou rozložili mezi auty židličky a stoleček a užívali si zvláštní atmosféru místa a toho, co nás asi čeká. Jak pomalu zapadalo slunce za protější vrcholy, vzduch se značně ochlazoval. Trochu mě to vyděsilo, neboť moc teplých věcí jsem sebou neměla, ale nakonec se ukázalo, že to stačí. ;o) Navečer ještě dorazila Karolína se Šimonem, kteří zaparkovali vedle Romči a Honza Burian s Luckou a jejich kluky Honzíkem a Pepou, kteří zaparkovali vedle nás. Kromě nás do Franci na Montanu dorazilo ještě pár dalších čechů, kteří parkovali na parkovišti o kus dál (Jirka Suchý s Lindou a synem, Vlasta Keltner s Jiřinou, Nikola Marešová s přítelem, Michal Šefrna, Adam Krátky a Kamila Lišková, Václava Kuříková, Jakub Jurčaga, Ženíšci a Roman Čermák).Nejvíce závodníků bylo samozřejmě z Francie, ale také Belgie, Německa, Velké Británie a možná i nějakých dalších států. Večer se sedělo a povídalo asi do půl 12. Zdenčin táta šel místo do karavanu spát do auta a k nám šla spát Romča s Honzou, neboť v okolí auta nebyl prostor na postavení stanu. Kesy s Didou spokojeně zalezly do boudičky a spaly celou noc stejně jako Pipi s Bubákem. I my usnuli rychle a už jsme se těšili, co nám zítřek přinese zajímavého.